Myšlenka na den

Naděje, víra a láska

Nedávno mi nezávisle na sobě psali dva mí přátelé. Neznají se, ale oba se velmi trápí, pro to, co prožívají.  Čtu slova plná bolesti o tom, jak moc a dlouho se modlí za trápení svá, nebo bližních a jak je Bůh neslyší. Jak je v tu chvíli má slova o lásce, radosti a doteku Božím zraňují. Rozuměla jsem jim, ani netušili jak moc.

„Když polámeš andělům křídla – pláčou. Když jim zlomíš srdce – trápí se. Když zradíš jejich lásku – zahynou."

Tuto myšlenku jsem četla právě ve chvíli, kdy jsem já prožívala v srdci bolest, zklamání a křivdu. Hledala jsem vinu v sobě a prosila Boha o vysvětlení. Jenže v těch chvílích pro bolest neslyšíme, nevidíme ani Boha, ani přátele, kteří se nám snaží pomoct. Ani já jsem si v slzách nevšimla, že mě Bůh právě přes tu bolest jemně proměňuje a posunuje dál. Jeho další působení v mém životě mě po letech přivedlo až sem, k tomuto sdílení.

Stejně jako když prosíme Boha o pomoc, sedávala jsem s mým tátou, když jsem něco nechápala. Ať už to byl příklad z matematiky, nebo životní situace. Nikdy neodmítl, vždy si sedl a začal mi kreslit příklad na papír, nebo funkci převodovky, to když jsem nevěděla, kdy a proč přeřadit rychlost v autě. Taky mi vyprávěl, co v životě sám prožil a co by třeba dnes udělal jinak, čeho by mě  rád uchránil. … On to už zažil. Jak píše evangelista Lukáš: "Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?"

Proto vyprávím svůj příběh o naději a lásce, protože mi hluboká a živá víra vrátila ten pomyslný zrak jako kdysi Bůh Šavlovi skrze Ananiáše, k jehož příběhu ten svůj o obrácení často připodobňuji.

Často nevíme, proč přeřadit na jiný stupeň, vydat se jiným směrem, přijmout, co nechceme. A tak nám nezbývá než neztrácet naději a víc důvěřovat.

Vlastním životem a příběhy lidí mi došlo, že mým posláním je mimo jiné pomáhat i andělům s polámanými křídly v nás, aby nezahynuli. Abychom svá raněná srdce i ta pomyslná křídla dokázali uzdravit, abychom víc důvěřovali Bohu a mohli se k němu znovu rozletět. A dosvědčovat, že mnozí jsme to už dokázali. Abych ujišťovala i svým příběhem, že Bůh existuje a že Jeho láska je bezpodmínečná. Pozorně sleduje každý náš nádech i výdech. Není podmíněna tím, jestli nám splní, co si přejeme. Ani není měřítkem toho, jestli nás tím miluje více, nebo méně. Jak poznáme, co je v očích Božích pro nás dobré a proč se nám to či ono děje? Nechali byste jen tak synovi nebo dceři udělat krok, který jistě přinese bolest? Určitě ne, ale když to nastane, nezbývá, než se jim snažit pomoct v rámci možností. Ale jsou skutečnosti, které se prostě dějí, a my je nemůžeme ovlivnit. Marně se pak ptáme, proč. Někdy to lidskými silami není možné ani pochopit, ani přijmout. Vzpomeňme na Abraháma s Izákem … V tu chvíli nezbývá než se ztišit a s modlitbou na rtech odevzdávat vše, co nás  drtí a věřit, že čas všechno zhojí.

A tak nám všem z celého srdce přeji, aby v tomto dvoutisícím dvacátém čtvrtém roce láska v našich srdcích rozkvétala, aby zaháněla strachy, obavy, pochybnosti a přiváděla nás do lepšího světa pravdy, bez křivd, zmatků, nedůvěry, nenávisti, zloby. Tři věci jsou silnější než smrt, píše apoštol Pavel: „A tak zůstává víra, naděje a láska. Největším z té trojice je láska.“

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.