Myšlenka na den

Pokud se mi podaří spočívat v tichu ještě chvilku déle, než potřebuju pro úklid a vyřešení sporných myšlenek a dotazů ve své mysli, můžu zažít něco zajímavého. Potkám samu sebe. V tichu, které si ordinuju buď doma v křesle, nebo někde venku na procházce, se setkávám sama se sebou způsobem, kterým se jinak neznám. Dokážu se překvapit. Vážně.

V tichu najednou analyzuju ve své hlavě myšlenky, které bych nahlas nevyslovila. Možná jsem nevěděla, že si tohle myslím. Mé oficiální vyjádření by znělo asi jinak. Bylo by ale pravdivé? O samotě a v tichu si dovolím myslet svobodněji a upřímněji. Obezřetně ohmatávám myšlenku, která se náhle vyjevila, a zkoumám, odkud se vzala. Co to o mně svědčí? Smím něco takového vyslovit nahlas ještě před jiným člověkem? Pochopil by, jak to myslím, nebo bych se znemožnila? Chci takový názor vůbec zastávat?

Možná zjistím, že mám vlastně odpor k něčemu, co vykonávám, a že pocítím neskonalou osvobozující úlevu, jen co si dovolím pomyslet na to, že bych to už vykonávat nemusela. Ne každé břemeno musím nést, ne s každým člověkem se musím stýkat. Jen v tichu jsem schopna odvážit se položit si otázku: Proč to vůbec dělám? Musím? A pak zaslechnu ulehčený povzdych svého srdce, ucítím, jak poskočilo, protože vím, že dále nemusím a jsem svobodná, nebo mne zalije pokoj, že to zvládnu, protože je to dobré, protože právě toto břímě, pomoc tomuto člověku s jeho trápením je mým úkolem.

V tichu se poznávám taková, jaká skutečně jsem. Zpočátku jsem se bála. Nebyla jsem si jistá, jaká doopravdy v hloubce svého já jsem. Bude se mi ta žena líbit? Budu si s ní rozumět? Nebudu se za ni stydět? Nic z mých obav se ale nenaplnilo. Jsem sama se sebou ráda.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.