Myšlenka na den

Jedna z mých hezkých dětských vzpomínek se váže k uličnictví, které jsme provozovali s mým tatínkem a mladším bratrem právě v adventním období. Naším výhradním úkolem bylo nacvičit společný zpěv koled s hudebním doprovodem. Tatínek uměl hrát na jakýkoli hudební nástroj, o Vánocích hrával na kytaru nebo na housle, já jsem ťukala na klavír a brácha šmidlal na housličky. Zpívali jsme samozřejmě všichni. Ob jednu místnost od nás se nacházela zasklená veranda, místnost s kamennou podlahou, kde bylo v létě prima posezení a v zimě sloužila jako spíž. Ukládalo se tam vánoční cukroví, aby procházelo procesem křehnutí. V rámci rodinné tradice se cukroví nesmělo jíst dříve než o Vánocích, tedy přesně na Štědrý den po večeři. Možná se dala udělat výjimka, když se něco z cukroví při plnění polámalo nebo když nějaký plech zůstal nedopatřením v troubě déle, než bylo vhodné. Jinak se ale embargo na cukroví dodržovalo nekompromisně.

My jsme tedy pilně cvičili a přehrávali koledy, domlouvali se na mezihrách a předehrách, střídali se v sólovém zpěvu a strašně jsme u toho vyhládli. Nepamatuju si přesně, kdo to navrhl jako první a podezřívám tatínka, že to byl on. Jeden z nás se vydá na loupežnou výpravu na zasklenou verandu a přinese nám zbývajícím každému aspoň jeden vanilkový rohlíček. My budeme zatím hrát a zpívat o sto šest, aby se výpadek jednoho hlasu nepoznal. A tak jsme to dělali během každé naší zkoušky a nikdy nikdo z nás nic neprozradil. Nevím, jestli to tak může být, možná ano, představuju si, že někdy z té doby pramení moje nechuť podřizovat se restrikcím, jejichž důvod pořádně nechápu.

Nemyslím, že toto je správný půst. Schovávat si potěšení na později není forma půstu. Je to jiná disciplína a je také velmi důležitá. Jestli však dobře rozumím definici půstu, jak ji v bibli popisuje Izaiáš, půst neznamená schovat si to na později, ale to, co si odepřu, někomu rozdat.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.