Myšlenka na den

Snad žádný měsíc na nás neklade takové nároky jako prosinec. Advent by měl být dobou půstu, uklidnění, příprav na narození Ježíše Krista, jímž v dějinách lidstva začala nová éra naděje, odpuštění a lásky.

Křesťané na celém světě to vědí a o pokoj, klid a soustředění usilují… aspoň teoreticky a uvnitř v sobě. Navenek je prosinec opakem klidného měsíce. Nese se ve znamení nestřídmosti. Hektické shánění dárků, které nikdo nepotřebuje, popíjení a pojídání všeho možného na adventních trzích, návštěvy vánočních besídek a večírků, o pečení dvanácti druhů cukroví a cídění podlah a oken do absolutního lesku ani nemluvě. Pak není divu, že Vánoce pro mnohé z nás nejsou svátky klidu, míru a rodinné pospolitosti, ale spíš dny napětí a vyčerpání na pokraji fyzického i psychického zhroucení.

Zdánlivě není nic snadnějšího než zpomalit a uvědomit si, že bez čistých oken, hromad dárků, několika kilogramů cukroví a litrů svařeného vína se o Vánocích docela dobře obejdeme.

Ale všechno to hemžení je zároveň výrazem naší sounáležitosti s druhými lidmi, s rodinou a s přáteli. Chceme s nimi trávit dlouhé zimní večery, povídat si a smát se, ať zaplašíme zimní tmu, chceme jim vybrat ty pravé dárky, které jim opravdu udělají radost, chceme jim doma vytvořit uklizenou a voňavou vánoční atmosféru se vším, co k ní patří ... To přece za trochu námahy stojí… Nebo ne?

Možná by naše blízké mnohem víc než dárky, nablýskaná okna a vanilkové rohlíčky potěšilo něco jiného. Kdybychom jim řekli, jak jsme rádi, že je máme, poděkovali jim za to, že jsou na světě a že jsou součástí našich životů.

Možná bychom se místo přemýšlení, co je správně a co špatně, měli prostě jen radovat z každého dne a každé chvíle. Z toho, že někdy můžeme vyrazit mezi lidi a jindy strávit klidný večer doma, že máme pro koho shánět dárky a péct cukroví – nebo že nic shánět ani péct nemusíme. Že se nemusíme bát přírodních katastrof, bombardování, útoků teroristů ani takzvaných řádných armád, ani toho, že nás někdo zatkne jako rukojmí a odvleče do zajetí.

Pro lidi, kteří takové štěstí nemají, toho moc udělat nemůžeme. Ale můžeme na ně myslet, soucítit s nimi a modlit se za ně.

Jistě, nic není černobílé, světlo projde škálou šedých tónů, než se změní ve tmu, a ani hranice mezi dobrem a zlem nemusí být viditelná pouhým okem. Ale srdcem ano, a my musíme doufat, že onu hranici vždycky rozpoznáme, že světlo přemůže temnotu a dobro zvítězí nad zlem.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.