Myšlenka na den
Chovej se jako Malý princ
Zkusili jste někdy jen tak vypnout telefon? Ne ztišit, vypnout. Není to vůbec snadné. Když jsem se začetla do knihy „Chovej se jako malý princ“, uvědomila jsem si, že už to vlastně nedokážu. Přemýšlela jsem, jak to bylo dříve, když ještě žádné mobilní telefony neexistovaly. Pokud jste nebyli u pevné linky, byli jste svobodní. Svoboda. Technické vymoženosti nám sice usnadnily život, neskutečně nás zrychlily, zkrátily vzdálenosti, ale vzaly nám svobodu, čas pro nás. Jsme k zastižení vždy, a pokud máme vypnutý mobil, nezvedáme, neodpovídáme, zdá se, že je něco špatně.
Tak jsem se prala se svými myšlenkami a ono se to zatím vyřešilo za mě. Když jsem běžela po schodech, vypadl mi můj drahý mobil, který mě spojoval s celým světem, a bylo po displeji. Hlavou mi proběhlo: Co mám dělat, abych byla opět světu dostupná? Během pár hodin jsem sehnala opravnu. Zvládnou to prý za dvě hodiny. Zůstala jsem stát před servisem a v tom jsem si vzpomněla na tu knihu. Rozesmála jsem se. Něco bylo jinak. Zastavila jsem se v čase a byla svobodná.
Jako rozpustilá holka jsem se rozběhla k autu a rozjela se směrem k Provodovu, k poutnímu místu nedaleko Zlína. V nížinách bylo mokro a poprchalo, na kopci bylo namrzlo a za kostelní věží vykukovalo sluníčko. Všude tam, kde byl za kostelem stín, byla tráva obalena námrazou - a v místech, kde hřálo slunce, byla krásně zelená a bylo slyšet zurčení vody, jinak úplné ticho. Co vám mám povídat, byla to chvíle k nezaplacení. Nikdo nevěděl, co dělám, kde jsem, nemohl mě zastihnout, ani odstřihnout od mého světa, od mé chvíle, ode mě samotné. Za ty dvě hodiny jsem si povykládala nejen s Malým princem v sobě, ale s Ježíšem, který mě na Provodov doprovázel. Jako bych cítila jeho teplou ruku kolem mých ramen a slyšela jeho vlídný hlas: „Tak co, Tamy, jak mě slyšíš? Haha. Je to lepší, než když na sklonku dne vběhneš na mši? Já často naháním Tebe rozkouskovanou po celém kostele zpět do mé náruče, protože se ti myšlenky rozeběhnou, cos všechno prožila a co máš ještě udělat, než půjdeš spát. A v mobilu, ve kterém máš i Kancionál a zpíváš o mně a pro mne, tam se Ti během zpěvu nahoře tiše objevují rychlé zprávy. V tu chvíli zpíváš jen slova, no, protože myslíš na ty zprávy, ne na mě. Jak moc si přeji, abys mě zaslechla a ucítila v srdci, jak volám: Zastav se! Mám Tě rád.“
Najednou mi vyhrkly slzy a já si uvědomila, že má pravdu, byť důvod může vypadat sebešlechetněji. Že se o ta „tři slova“ nemohu a nechci nechat připravit, že je čas něco změnit a vykročit na slunečnou stranu tak, jak jsem to viděla na té louce za kostelem. Zastavit se a nechat se sluncem prohřát až do morku kostí, zhluboka dýchat a radovat se z každého rána, z každého setkání, z každé chvíle.
Tak co, milí? Zkusíte vypnout mobil? „Nepokouší se s vámi mluvit váš Malý princ? Ještě je obtížné slyšet jeho hlas, je ještě skrytý daleko, tak dlouho jste nekomunikovali s dítětem, kterým jste byli … A přesto, nepředstavují tyto obrázky nějaké neuspokojené touhy, přání, které vám právě potichu šeptá?“
Zdraví vás srdečně Tamara Suchánková, sedící nad knihou „Chovejte se jako malý princ“ Stéphane Garnierové.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
