Myšlenka na den

Emeritní generální představený dominikánů P. Timothy Radcliff OP vedl rekolekci účastníků synody, konanou nedaleko Říma před středečním zahájením shromáždění ve Vatikánu. Ve dvou dnech přinášíme podstatné části z této meditace. Dnes část druhá.

Timothy Radcliffe OP

Ježíš poskytuje svým nejbližším učedníkům jakousi rekolekci před tím, než se vydají na první synodu v životě církve, kdy společně kráčejí (syn-hodos) do Jeruzaléma. Bylo to třeba, protože se této cesty obávali. Až dosud putovali po severním Izraeli. V Cesareji Filipově však Petr vyznal, že Ježíš je Kristus. Ježíš je pak vyzývá, aby s ním šli do Jeruzaléma, kde bude trpět, zemře a vstane z mrtvých. Toto přijmout? Petr se mu v tom snaží zabránit. Ježíš ho nazývá "satanem". Malé společenství je ochromeno.
 

Ježíš je tedy bere s sebou na Horu. Toto ústraní jim dodává odvahu a naději, aby se vydali na cestu. Ne vždy se daří. Vzápětí se jim nepodaří osvobodit mladíka od zlého ducha. Hádají se o to, kdo je větší. Špatně chápou Krista. Přesto se vydávají na cestu s křehkou nadějí. 

I my se tedy učíme naslouchat Kristu. Při synodě budeme často jako ti učedníci a nebudeme si rozumět, a dokonce se budeme hádat. Ale Bůh nás povede dál.  Prosme Pána, aby nám dal naději, že tato synoda povede k obnově církve, a ne k rozdělení; naději, že se navzájem sblížíme jako bratři a sestry. To je naděje nejen pro katolickou církev, ale pro všechny naše pokřtěné bratry a sestry. Lidé mluví o "ekumenické zimě". My doufáme v ekumenické jaro.

Naděje eucharistie je nadějí na to, co nás přesahuje. Je to naděje, kterou učedníci zahlédli na Hoře v proměněném Kristu. Díky ní se rozpor mezi našimi nadějemi zdá být nepatrný, téměř absurdní. Jsme-li skutečně na cestě do Království, záleží opravdu na tom, zda se řadíte k takzvaným tradicionalistům nebo progresivistům? Naslouchejme mu tedy, sestupme z hory a s důvěrou kráčejme dál. Největší dary přijdou od těch, s nimiž nesouhlasíme, pokud se jim odvážíme naslouchat.
 

Během naší synodální cesty se můžeme obávat, zda něčeho dosáhneme. Média možná usoudí, že to všechno byla jen ztráta času. Budou hledat, zda byla přijata odvážná rozhodnutí v několika ožehavých tématech.  Ale zdá se, že ani učedníci na oné první synodě, když kráčeli do Jeruzaléma, ničeho nedosáhli. Dokonce se snažili zabránit uzdravení slepého Bartimaia. Zdálo se, že jsou neschopní. Když se kolem Ježíše shromáždí obrovský hladový zástup, učedníci se Ježíše ptají: "Jak je možné nasytit tyto lidi chlebem tady na poušti?". Ježíš se jich ptá, co mají. Jen pár chlebů a několik ryb. To je víc než dost. Pokud na této synodě štědře rozdáme vše, co máme, bude to víc než dost. Pán žně se postará.

Petr se snaží Ježíšovi zabránit v cestě do Jeruzaléma, protože mu to nedává smysl. Je přece absurdní jít tam, aby byl zabit. Zoufalství není pesimismus. Je to hrůza z toho, že už nic nemá smysl. A naděje není optimismus, ale důvěra, že všechno, co žijeme, má smysl.

A tak nás, bratři a sestry, mohou rozdělovat různé naděje. Ale budeme-li naslouchat Pánu a jeden druhému a snažit se pochopit jeho vůli pro církev a svět, budeme sjednoceni nadějí, která překonává naše neshody, a necháme se zasáhnout tím, koho svatý Augustin nazval onou "krásou tak starou a přece tak novou… Ochutnal jsem tě a nyní po tobě hladovím a žízním; dotkl ses mě a já jsem zahořel pro tvůj pokoj." 

Přeložila česká redakce vatikánských médií, upravil a krátil Martin Holík.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.