Myšlenka na den

A víte, pane faráři, já už si nový kabát kupovat nebudu. Už to nestojí za to, kdo ví, jak dlouho tu ještě budu.

Vždycky mně vrtalo hlavou, a vrtá dodnes, je-li taková řeč kladná, protože zdá být taková skromná, nebo zda je vlastně záporná, protože nebere vážně, že Bůh dává život a já mu do toho nemůžu mluvit, jak dlouho mně jej ještě má dávat.

Na druhou stranu je podobně pyšné, když si někdo myslí, že má na dlouhý život nárok a že se mu nemůže nic stát.  

Jak je to vlastně s časem? Kolik ho ještě máme?

Ježíš vypráví podobenství o muži, kterému se hodně urodilo, on přemýšlel, kam to všechno dá. Těšil se, jak to dobře uschová a pak si bude každý den dobře jíst a pít.

A Bůh mu řekne – blázne, ještě dne v noci si pro tebe přijdou.

Kromě jiného to podobenství sděluje, že můžeme vlastnit všechno, ale čas ne. Ten nevlastníme. Ani čas svého života.

A tak mně z toho vychází, že každý den je převzácný dar, který od Boha dostáváme. A když už takový převzácný dar dostanu, navíc od Boha, tak s ním přece nemohu zacházet ledabyle. Nemůžu jej nechat ležet ladem, jako že už nestojí ani za to jej naplnit dobrými věcmi třeba si i koupit nový kabát.

A zároveň ovšem není jasné, zda ještě bude další takový dar. A protože by ten aktuální dnešní – jiný ostatně neexistuje – mohl být i poslední, pak je asi dobré jej naplnit tím, co je nezbytné. Smířením, láskou, dobrým slovem.  

Asi si musíme dávat pozor na situace, kdy cítíme, že bychom měli jednat – omluvit se, smířit se, usmát se, a my to odkládáme, jako že až někdy jindy. Ono už žádné někdy jindy být nemusí.  

Však v epištole Efezkým čteme - Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce, a nedopřejte tak místa ďáblu.

To je v našich silách, co říkáte?                                 Požehnaný postní čas přeje Daniel Ženatý

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.