Myšlenka na den
Adamův pupík
Přijde malý Skřítek Všetečný za mamkou a ptá se: „Maminko, měl Adam pupík?“ Mamka zalapá po dechu jak bělička, co nepozorností vyskočila na břeh, a málem upustí svůj oblíbený malovaný hrnek, co má po babičce. A přemýšlí, co VŠECKO se za tou otázkou skrývá. Pak odloží hrnek na stůl, aby nepřišel k úhoně, to by si do smrti vyčítala, pohladí Střapatce po vláskách a zašeptá mu spiklenecky do ouška: „To bude určitě vědět taťka. Jdi za ním.“ A něžným plácnutím po zadku vyšle Pátrače na oběžnou dráhu.
„Tatí, měl Adam pupík?“ sype se sebe Všeználek, sotva se objeví ve dveřích pokoje, s naléhavostí francouzského existencialisty. Táta se podrbe na bradě, trochu se přitom mračí a pak se zas trochu usmívá, myslí na maminku, že ta mi ho sem určitě poslala, a pak se samozřejmostí, s jakou oznamujete, že máte hlavu a že je na krku dobře posazená a funkční, prohlásí: „To víš, že jo. Ostatní lidi by se mu smáli.“ Otočí se a bez vteřiny zaváhání sáhne do knihovny pro tlustý svazek Dějin umění. Nalistuje Michelangelovu fresku ze Sixtinské kaple a zabodne prst do Adamova pupíku. „Tady. Koukni.“
A Vrabčák kouká tiše s pusou dokořán, právě totiž objevil paralelní vesmír nebo něco tomu podobného, a chce si na pupík sáhnout. A pak doslova vyrve knížku tátovi z ruky, samozřejmě ji přitom zavře a nezaloží si tu stránku a běží mamince oznámit, že Adamův pupík se našel a je tu dokonce namalovaný. Horlivě listuje v knížce na mámině klíně, a když se přes staré egyptské, řecké a římské umění dostane k pupíku, objeví se mu na tváři úsměv Pana Objevitele. „Tady.“ A natahuje se po mámině ruce, aby si sáhla taky.
A máma si taky sáhne a je ráda, že je ten táta tak šikovný, vždyť i proto si ho brala, a myslí taky na to, co ona udělá, až se jí to jejich Třeštidlo zeptá, jak přicházejí děti na svět. A ví, že ono se určitě zeptá. Třeba ještě dneska.
(psáno pro Katolický týdeník)
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
