O žralokovi v kostele
„Děti do kostela nepatří!“ slýchala jsem pravidelně ještě v době, kdy se naši čerství puberťáci pokoušeli o první krůčky. V posledních letech už ke mně tato věta skoro nedoléhá, možná i proto, že v našem příhraničním kostele nebývá kromě nás a jáhna Jaroslava pomalu nikdo další, a tak ani není, kdo by se jí zhostil. Anebo je to tím, že jsme si to, my křesťané, s těmi dětmi přece jenom rozmysleli. Už jenom sem tam se někdo z nás vykloní pokradmu z lavice a utahané matce toho či onoho pacholátka důrazně šeptne: „Příště si s ním jděte na hřiště – to vaše dítě ruší!“
Kolem a kolem, ta osoba má pravdu. Děti v kostele, nejsou-li opravdu hodně přetažené ze sobotního skauta anebo rozespalé ze vstávání „na osmou“, skutečně ruší. Ty malé běhají po dlaždicích a žvatlají a piští, větší se strkají, zírají po obrazech nebo se polohlasně ptají, jestli už bude konec. Ruší? No ano, ruší! Ruší naši zaběhanou představu o tom, jak má vypadat ta pravá zbožnost. Že Boží hlas a něco z nebeských tajemství zaslechneme a prožijeme, jen pokud v kostele zavládne nehybné ticho.
Dostanu-li se v neděli dopoledne do některé z větších farností, pokaždé pookřeju. Barevný dav od kočárku k devadesátce, rodinné hloučky, pobíhající batolata i mladí rodiče natažení přes půl boční lodi, jak je každá ratolest táhne za ruku na jinou stranu – to mě přenáší do horké Palestiny Ježíšových časů. Mohl by tu sedět s námi, někde uprostřed našeho bzukotu a hemžení, ti se šporťáky vzadu u zpovědnic by ho přes hlavy těch druhých neviděli, ale přesto by natahovali krky, aby zahlédli aspoň stín v písku a zaslechli pár jeho vět.
Vlastně – jak „mohl by“?! Vždyť on tu s námi „sedí“, přichází na tamhleten oltář, kam právě šplhá Vyhnánkovic Marjánka, a jestli ji táta včas nechytí, možná doleze až k němu. Chytí ji Ježíš a postaví před zástup a řekne: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“? Ježíš nás neudělal bohy, vznešenými, důstojnými a veskrze duchovními – stal se naopak sám člověkem, přišel mezi lidi, abychom si na něj mohli sáhnout jako Tomáš nebo ta žena s krvotokem a aby se nás sám mohl dotknout lidskýma rukama a mluvit s námi. A my všichni tady v kostele, i támhle Benedikt, který si právě skřípl ruku do plastového žraloka, anebo Eliška, co mámě na klíně cucá kousek jablka, tvoříme jeho tělo.
V několika legendách o svatých lidech se dočítáme o tom, jak si ten nebo onen už v dětském věku zapamatoval slovo od slova, co kázal pan farář na mši. Spíše než důkaz jejich budoucí svatosti je to pro mě známka jejich skvělé mechanické paměti – a samozřejmě, ta byla jistě Božím darem a takovému Janu Boskovi se pro jeho pozdější svaté dílo bezesporu hodila. Chtít ale po dětech jen, aby v kostele seděly, ani nedutaly, a dávaly pozor na každé slovo jako ve škole? Znát dobře Bibli a pamatovat si Krédo, to je skvělá věc a není na místě nechávat je jen na nedělní mši. Do kostela se ale děti nechodí učit jako do třetí bé, zato tu prožijí něco, co ve třetí bé nemají: prožitek společenství, živého organismu, těla církve, kde je každý jiný, každý se jinak projevuje a každý jinudy proniká do tajemství Boží přítomnosti, která je o tolik větší než sebelepší soustředění a usebranost, které dokáže člověk nabídnout. Pro jednoho je to naslouchání v tichu, pro druhého hodina strávená na klíně maminky, která za celý týden konečně v klidu sedí a nikam neutíká, pro dalšího zvědavé okukování, kolik lidí je to na světě a že i ta dřevěná paní vepředu má malé děťátko, tak to jsou děti asi důležité!
Jsou. Když se v neděli při mši hemží jako pytel blech, ptám se sama sebe, zda právě tak nás nevidí ze své vědoucí výše Bůh. Říkáme si „děti Boží“. Neznamená to tedy i to, že se před Božíma očima pokoušíme chodit, a přitom lezeme jako veverky, že se pokoušíme plynule mluvit, a přitom žvatláme nedozrálá slova, že se snažíme hrát si pár minut se žralokem, ačkoliv se kolem nás děje něco neskonale většího a trvalejšího? A kdo z nás dospělých o tolik lépe rozumí tajemství liturgie než tyhle mrňavé děti? Přesto nás Bůh ujišťuje o své lásce a hýčká nás „jako děti na matčině klíně“, jak to vystihla slova žalmu. A to mě po těchhle rušných mších naplňuje radostí – tou opravdovou, nedělní.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
