O štědrosti
V polovině listopadu jsme oslavili tři světice, které k sobě mají velmi blízko. Tři výjimečné ženy, tři princezny, které se vzdaly bohatství, poct a pohodlného života a vyměnily je za službu těm nejchudším. Markéta Skotská, královna ze zámku v Edinburghu, navštěvovala věznice a – jak vylíčil kronikář Theodorik – „denně posluhovala chudým, obcházela špitály, osvobozovala otroky a poskytovala pohostinství cizincům i uprchlíkům“. Alžběta Uherská už jako dívenka rozdávala své výhry z dětských her chudým a v dospělosti pak, to už byla vévodkyní, pomáhala rodičkám, obsluhovala nemohoucí v jejich domovech a přímo na svém hradě přijímala nemocné a pečovala o ně. Když jí manžel svěřil správu země, protože měl povinnosti na císařském dvoře, otevřela sýpky a nakrmila chudé zubožené hladomorem. A svatá Anežka Přemyslovna, Alžbětina sestřenice? Celé své královské věno utratila na založení špitálu, kde pečovala nejen o nemocné, ale i o poutníky na cestách anebo lidi bez přístřeší, o ostatním díle nemluvě.
Tato trojice žen jako by nás symbolicky doprovázela do nadcházejícího období adventu, které vrcholí večerem nazývaným Štědrý. Právě štědrost je jednou z mála ctností, které nám předvánoční týdny připomínají i ve své nejzesvětštělejší podobě. I ti naši sousedé a kolegové, kteří si pletou Ježíška se Santaklausem a třeba i s Mikymauzem, si udrželi smysl pro štědrost – zažité tušení, že o Vánocích se sluší potěšit druhého dárkem, dobrým jídlem a společně strávenými okamžiky. Křesťan by se neměl nechat zahanbit. A protože zná rozdíl mezi americkým myšákem a novorozeným Králem, měl by dokázat zajít dál než k hranicím své rodiny a svých nejbližších.
Svatý otec František opakuje Ježíšovu výzvu sloužit chudým tak neodbytně, až se někteří hněvají, že církev není humanitární neziskovka. To jistě není; jak ale připomínají dokumenty magisteria, konkrétně třeba první z encyklik Františkova předchůdce Benedikta Deus caritas est, služba druhému v nouzi není pro církev nějakým druhem sociální činnosti, která by se klidně dala přenechat jiným, ale spolu s hlásáním Božího slova a slavením svátostí je zásadním vyjádřením její vlastní podstaty.
Mnohé farnosti, řády a křesťanské organizace se právě v předvánočním čase pouštějí do vynalézavých podniků, jak poselství štědrosti a obdarování, jež odrážejí štědrost a obdarování Boží, dopravit k lidem, kteří se s ním jinak příliš nesetkávají: k lidem chudým, sociálně vyloučeným, opovrhovaným, zapomenutým. Dávají tak příležitost zapojit se do díla lásky i těm z nás, kdo nevědí jak nebo se třeba i stydí zazvonit s čerstvým koláčem u osamělé a trochu divné sousedky anebo nabídnout u tramvaje bezdomovci stravenku. Příklad tří svatých princezen z nás může sejmout starost, co s tím, bude-li si někdo nad naší štědrostí ťukat na čelo – hned svatou Alžbětu pokládali její vznešení příbuzní za dočista pomatenou a po její smrti si zhluboka oddechli. A jako se tím netrápily ony – protože jinak by to kronikáři jistě zapsali –, můžeme i my odložit tak často slýchané dilema, zda si obdarovaný naši pomoc zaslouží, nebo nezaslouží. Křesťan ví: zasloužím si snad já hojnost Božích darů? A přece mě jimi zahrnuje. A když je promarním, dává mi je znovu. V době, kdy jsou štědří a otevření lidé vysmíváni jako „sluníčkáři“ a pomoc člověku v nesnázích se nejednou bere bezmála jako škodlivá, je načase znovunaplnit Vánoce jejich křesťanským smyslem a bez okolků dávat. Nezištně nebojácně, vynalézavě a s důvěrou, že Bůh dokáže i nabídnutou drobnost proměnit
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
