Zdi lidské a zdi Boží

Většina z nás, tzv. „řádných občanů““ (i když, platnost tohoto termínu je podle mého soudu hodně sporná) určitě nepočítá s tím, že by se někdy mohla ocitnout za zdmi vězení. No jistěže třeba já, redaktorka Proglasu Hanka Svanovská, vím o svých osobních rezervách
a sklonu sem tam si někde něco popustit, občas překročit hranice nebo se vrhnout
do riskantního podniku, o jehož důsledcích pro sebe i pro bližní v daném okamžiku prostě neuvažuju dál. Ale prosím vás…copak se mi tak asi může stát? Nevím, jak vy, ale já si tímto způsobem, Bohu žel, často omlouvám svá opakovaná selhání. Ale – funguje to opravdu takhle?

Před pár dny jsem se v pražském Senátu zúčastnila koncertu s názvem „Pět tváří zdi“
a podtitulem „Koncert s rozhovory na téma vězeňství“. Pořádalo jej Mezinárodní vězeňské společenství a sešli se tu na jednom místě a v jednom okamžiku lidé, kteří by se jinak dost pravděpodobně nepotkali. Tedy bývalí i současní vězni, zaměstnanci věznic i dobrovolníci, kteří propuštěným pomáhají zapojit se do tzv. „normálního života“, a také pozvaní hosté,
pro něž je takové setkání něčím zajímavé. Ve chvíli, kdy se na pódiu objeví písničkář Přemek z věznice Rýnovice, kterého následuje dívčí kapela z nápravného zařízení ve Světlé nad Sázavou, v níž to společně „válí“ zpěvačky Veronika a Alžběta, doprovázené klavíristkou Ivanou, dojde mi, že Hospodin mezi nimi a mnou žádné zdi nevidí a vidět nechce.  Přemek zpívá vlastní, někdy trochu krkolomné, ale naprosto uvěřitelné texty, mám radost, že ty opravdu nejsilnější pojednávají o jeho obrácení ke Kristu. Holky vystřídají v průběhu koncertu dvě polohy: tou první jsou oblíbené populární hity, kterými zjevně dělají ve volných chvílích radost hlavně samy sobě, tou druhou pak vlastní písně převážně v romštině. Dojímá mě okamžik, kdy moderátorka koncertu Zuzana Burešová po jedné z jímavých písní právě v romštině spontánně reaguje: „To bylo tak krásné, to bylo určitě o lásce, viďte?“ A ze snědé zpěvačky Veroniky stejně spontánně vypadne: „Ne, to bylo celé o Bohu. Jak nás má rád.“

A tak když se po poslední písni holky uklánějí naposledy a pak míří sednout si na svá místa v řadě přede mnou, spontánně pozvednu při potlesku ruce tak, aby bylo vidět, že se mi to opravdu moc líbilo. A jim se po tvářích rozlejí bezelstné úsměvy tak nefalšované dětské radosti, až mě z toho píchne u srdce a zároveň se cítím hluboce zahanbena. 

„Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží“, říká Ježíš.  O tomto verši z 10. kapitoly Markova evangelia přemýšlím následující tři čtvrtě hodinu,
kdy putuji pěšky přes Malou Stranu a Staré a Nové Město na autobusové nádraží Florenc.
Aniž bych životní patálie těchto mladých žen znala, dochází mi, že reálné zdi, za které je poslala naše lidská a pro běžné fungování demokratické společnosti jistě potřebná institucionální spravedlnost, v žádném případě nemusí kopírovat zdi Boží. To mě sice oprýskaná cela věznice snad zatím nehrozí, ale vůči Bohu se mezi zdi dost často zavírám pěkně sama – třeba nepokorou, nedostatkem velkorysosti, nevyžádaným hodnocením druhých nebo docela obyčejnou nestřídmostí.

Až v autobuse zpátky do Brna mě napadá – nejsou tyhle moje zdi vlastně vězením úplně stejným?

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.