Nejsme starci, ale dědové

Povstaň, kráčej, nezůstávej stát!  Máš úkol, máš poslání a máš je naplnit
na cestě! Nezůstávej sedět, ale postav se vzpřímeně!  Abrám se takto vydal na cestu a setrval na ní, což symbolizuje - stan. Kniha Genesis vypráví, že Abrám chodil se stanem a když někde zůstal, postavil si stan. Dokud trval onen imperativ „vstaň“,  Abrám si nikdy nevystavěl dům. Jediné, co vystavěl, byl oltář Hospodinu, aby mohl uctívat Toho, který mu přikázal, aby povstal a kráčel se stanem.

Když byl Abrám povolán, byl více méně v našem věku – před odchodem na důchod, na odpočinek. Onen věk však přinesl nový začátek  pro starého muže, kterého tíží stáří a jeho bolesti i neduhy. Zaslechl, jako by byl nějaký mladíček: Vstaň a jdi, jen jdi! Jako by byl skaut: Vydej se na cestu! Dívej se a doufej.

Toto Boží slovo je určeno také nám, kteří jsme více či méně v Abrahámově věku. Také nám dnes Pán říká totéž: Povstaň! Pohleď! Doufej!. Sděluje nám,
že nenastal čas k uzavření našich životů, k zakončení osobních dějin a k jejich soubornému shrnutí. Dává nám najevo, že naše dějiny jsou dosud otevřené, a to až do konce, a ve své otevřenosti nesou poslání, které nám Pán naznačuje onou trojicí imperativů.

Ti, kdo nás nemají rádi, o nás prohlašují, že jsme církevní gerontokracií. Posmívají se nám a nevědí, co říkají. Ale my nejsme geronti, my jsme dědové.
A pokud to tak nevnímáme, měli bychom prosit o milost, abychom to pocítili. Jsme dědové, na které pohlížejí naši vnuci. Dědové, kteří jim svou zkušeností mají odhalit smysl života. Dědové, kteří nejsou uzamčeni v melancholii svých životních příběhů, nýbrž otevřeni, aby právě jejich bohatství  mohli darovat. Jsme dědové povolaní snít a předávat sny dnešní mládeži, která je potřebuje.
Z našich snů totiž mladí lidé čerpají sílu k hledání vlastního poslání.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.