Cesta křesťana je cestou do neznáma

Být křesťanem vždy obnáší tuto dimenzi obnaženosti, kterou plně vidíme
v Ježíšově obnaženosti na kříži. Na počátku je vždycky pobídka „jdi“, „opusť“. „Jdi, opusť svou zemi, své příbuzné, dům svého otce“. Když si připomeneme evangelia, uvidíme, že také povolání učedníků začíná tímto „jdi“, „opusť“
a „přijď“. Stejně tak je tomu s proroky. Vezměme si Elizea, který právě obdělával zemi, když uslyšel toto: „Opusť a přijď“ – „Dovol mi alespoň, abych se rozloučil se svými rodiči“ – „Běž a vrať se“. „Opusť a přijď.“

Křesťan si nepořizuje horoskop, aby viděl do budoucnosti, nechodí
za kouzelníkem se skleněnou koulí, nenechává si číst z ruky... Nikoliv!
Neví kam kráčí, avšak jde pod vedením. První dimenze našeho křesťanského života spočívá v této obnaženosti. Proč právě obnaženost? Jde snad o důslednou askezi? Vůbec ne! Jde o to jít za příslibem. A to je druhá dimenze. Jsme mužové a ženy, kteří kráčí za příslibem, směřují k setkání, jdou za čímsi přislíbeným – za zemí, kterou máme obdržet jako dědictví, jak říká Bůh Abrahamovi.

Cesta začíná každý den ráno. Cesta, na níž se svěřujeme Pánu, cesta otevřená jeho překvapením, někdy dobrým, jindy špatným – jako je třeba nemoc
nebo smrt. Cesta však zůstává otevřená, protože důvěřujeme Bohu: vím, že Ty mne povedeš na bezpečné místo, do země, kterou jsi pro mne připravil. Křesťan je tedy člověk na cestě, člověk, který žije ve stanu – v duchovním stanu. Když se naše duše příliš dobře usadí a zavede, ztrácí tuto dimenzi cesty za příslibem. Namísto cesty za příslibem chce příslib nést a vlastnit. A to není dobré, 
ani v pravém smyslu křesťanské.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.