Nabírat vodu u studny

Chodit nabírat vodu ke studni je namáhavé a nepříjemné – bylo by přece tak krásné mít tryskající pramen! Ježíš ale mluví se samařskou ženou o jiné vodě. Když si žena všímá, že mluví s prorokem, svěřuje se mu se svým životem
a klade mu náboženské otázky. Její žízeň po lásce a naplněném životě neutišilo ani pět mužů, které měla, naopak zakusila spíše podvody a zklamání. Tuto ženu proto oslovuje veliká úcta, kterou vůči ní Ježíš projevuje. Když jí vypráví o pravé víře, která je uctíváním Boha Otce „v duchu a pravdě“, vytuší, že onen muž byl mohl být Mesiáš, a Ježíš – což je vzácné – to potvrzuje: „Já jsem to, který s tebou mluvím“.  Ženě, která měla tak neuspořádaný život, Ježíš říká, že je Mesiáš.

Voda darující věčný život byla do našich srdcí vylita v den křtu – tehdy nás Bůh proměnil a naplnil svou milostí. Je ovšem možné, že jsme na tento veliký dar zapomněli, anebo jej snížili na pouhopouhý matriční záznam. Snad hledáme studny, jejichž prameny netiší naši žízeň. Když totiž zapomínáme na pravou vodu, vydáváme se hledat studny s kalnými prameny. Toto evangelium je tedy určeno právě nám! Nikoli pouze Samaritánce, nýbrž nám všem! Ježíš k nám promlouvá stejně jako k samařské ženě. Jistě, známe ho, ale třeba jsme se s ním ještě osobně nesetkali a nerozpoznali v Něm svého Spasitele. Postní doba
je dobrou příležitostí k tomu, abychom k Němu blíže přistoupili, setkali se s ním v modlitbě a dialogu od srdce k srdci, mluvili s Ním a naslouchali Mu, viděli jeho tvář také ve tváři trpícího bratra nebo sestry. Takto v sobě můžeme obnovit křestní milost, utišit žízeň u pramene Božího slova a jeho Svatého ducha
a objevit tak radost z toho, že se stáváme tvůrci smíření a nástroji pokoje v každodenním životě.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.