Kým bych chtěl být

Chtěl bych se jmenovat Simeon. Na plnění tak neuvěřitelného Božího příslibu, že budu moci držet v náručí Spasitele světa, bych si tedy opravdu hodně zvědavě počkal. Teda doufal bych, že se narodí jako dítě, ne jako osmdesátikilový dospělák.

Chtěl bych být stařenka. Jmenoval bych se Anna. Štrádoval bych si to podloubími obrovských prostor, byl bych v kostele jako doma. A nic podstatného by mi neuniklo. A těch modliteb, co bych stihl, a těch nesnězených chlebíků, kterými bych počastoval jiné, potřebnější.

Chtěl bych být jedním v páru hrdliček nebo holoubat obětovaných za dítě donesené do chrámu, řekl bych si: Tý jo, můj život má větší cenu než zlato, než cokoli, když vyvažuje prvorozeného a jediného syna Mariina.

Chtěl bych být nést jméno Jorge Maria Bergoglio, protože bych se už ve čtyřiceti naučil, jak nepodléhat politikům, nebát se bohatých a mocných a měl oči i srdce pro chudé.

Chtěl bych být nemocným v době chřipkové epidemie, protože bych pocítil nucené odloučení od svých blízkých a poznal tak cenu silných a zdravých vztahů. Ale - pravda - stačilo by mi to jen na chviličku.

Chtěl bych být městským policistou, protože by mě rodiče před školou pokývnutím hlavy nebo úsměvem zdravili a já bych měl pocit, že svýma rukama na přechodech pro chodce dělám něco opravdu užitečného.

Chtěl bych být Blažejem biskupem a mučedníkem, neboť by Bůh i skrze moji nepatrnou přímluvu uzdravoval.

Chtěl bych být Davidem, protože bych věděl, že proti hrubé síle nelze jít stejnou silou, ale že je potřeba shodit brnění a hlavně – najít přesně velké oblázky. Velké by ke Goliášovi nedoletěly, malé by ho nezabily.

A nakonec – čím bych chtěl opravdu nejvíc být - chtěl bych být Martinem Holíkem. Ne takovým, jakým jsem, uf, ale takovým, jakým mne Bůh už před stvořením světa chtěl a chce mít. Protože pak bych byl jasně na jeho straně, jako vím, že on je stále při mně, na straně mojí.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.