O adventu a české vizi

Mezi mnoha akcemi, které měly připomenout listopadové události roku 1989, našlo své místo také závěrečné setkání v rámci cyklu Kabinet Havel, který pořádalo brněnské Divadlo Husa na provázku ve spolupráci s Masarykovou univerzitou a dalšími. Vystoupili na něm bývalý prezident a dramatik Václav Havel, francouzský politolog Jacques Rupnik, básník Jiří Gruša a filozof Václav Bělohradský. V rámci večera se také četly reakce několika desítek významných českých osobností na pobídku, aby se pokusily formulovat českou vizi.

Reflexi by si zasloužil celý pořad i vystoupení jednotlivých aktérů. Zaujala mě ale jedna konkrétní záležitost, která se svým způsobem hodí i do této roční a liturgické doby. Mezi mnoha někdy až příliš kusými poznámkami zaznělo, že Čechům chybí umění slavit svátky. Na to Jiří Gruša poznamenal: „Slavit svátky je úžasná věc, nicméně musíte mít nějaký pojem svatosti. Společnost, která nemá pojem svatosti, neslaví svátky.“ Na tom něco bude.

Pro křesťana je pojem svatosti neoddělitelně spojený s pojetím Trojjediného Boha. On jediný je svatý. Církev, jednotlivé věřící i místa posvěcuje On sám svou přítomností. Protože Boží Trojice je pro nás svatá a jí vyjadřujeme úctu, právě proto můžeme mít úctu také k lidem, ke světcům, ke stvoření, k rodině, manželství i zasvěcenému životu, ale taky ke společnosti i jejím autoritám a takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Podobné je to se slavením. Protože oslavujeme Boha, můžeme slavit také při jiných příležitostech – o liturgických památkách, při významných výročích církevních, společenských i osobních. Lidé, kteří se zřekli oslavy Boha, mají možná dojem, že tím získali v neděli ráno hodinu spánku navíc a že o nic nepřišli. Jenže to je velký omyl. Přinejmenším tím přišli o možnost, schopnost a umění slavit. Stačí se podívat na podobu jedněch z největších svátku roku, Vánoc. Advent jako doba shonu, nakupování a uklízení. Velké těšení se na… Na co vlastně? Na jeden večer, který se odbude kaprem se salátem a posezením u stromku a nakonec skončí jako všechny ostatní večery u zářivé televizní obrazovky?

Liturgie, slavení Božího tajemství, se objevuje společně s dalšími třemi prvky, diakonií – službou, kononií – společenstvím a martyrií – svědectvím, mezi čtyřmi základními charakteristikami církve. Toto jsou výsostná pole jejího působení. Advent a Vánoce jsou jedinečnou příležitostí ukázat světu, že slavení má smysl. Že existuje svatost, která je opravdová, nefalšovaná a stojí za to. Že se nejedná o jakousi neurčitou hodnotu někde mezi nebem a zemí, ale že jí můžeme pohledět tváří v tvář, jestliže skloníme šíji a vejdeme do těsné betlémské stáje. Tam bude už za pár týdnů ležet v náručí své Matky malé Novorozeně.

- - - - - - - - - - -

Pod čarou: K mnoha zajímavým myšlenkám, které v Divadle Husa na provázku zazněly (mimochodem, záznam můžete zhlédnout na stránkách České televize), bych měla přece jenom malou poznámku. Je až bolestné vidět přední myslitele a odborníky naší jak se někdy říká post-křesťanské společnosti, jak téměř bezvýsledně tápou nad otázkou, jaké hodnoty bychom měli vyznávat a kterou cestou se ubírat. Aniž bych chtěla jakkoli vyzdvihovat křesťanskou menšinu, která má také svých much až hanba, jsem přesvědčena, že kdekterý křesťan, který se upřímně modlí a chodí jednou týdně do kostela, kde pozorně naslouchá a ptá se na Boží vůli, by dokázal když ne svými slovy (umění rétoriky nemusí každý ovládat) tak svým životem vykreslit cestu, kterou tito mužové tak bolestně hledají a tak těžkopádně se snaží pojmenovat. Ne, stále se jim to nedaří. Proč? Hledají jenom v moudrosti lidské. Jenže on existuje také Duch Boží.