Pokud by vás zajímalo, kdo se skrývá za tímto obličejem, pak vězte, že nikdo víc než obyčejný smrtelník, který má strašně rád vážnou hudbu. Není to nic nového, takže jsem již v dobách školní docházky začala pilně (někdy i méně pilně) vrzat na violoncello. Během studia na konzervatoři v Ostravě mě osnovy donutily hrát i na klavír, který jsem (se Sarauerem v ruce) pokud možno širokým obloukem obcházela. O co méně ráda jsem hrála na klavír, o to raději jsem zpívala ve sboru i sólově. O pár let později se mi splnil můj první velký sen, když jsem udělala konkurs a stala se členkou Moravské filharmonie Olomouc. Během pěti let, které jsem tu strávila, mi prošlo ušima a rukama tolik nádherné hudby, že jsem se s ní jen velmi těžce loučila při nástupu na mateřskou dovolenou. Ta se s přibývajícími dětmi protáhla na jedenáct let… Teď už hraji většinou jen pro své potěšení a jen občas také, jak žertem říkám, k poděšení bližních. Využívám však talentu a píle jiných hudebníků a hudebních skladatelů – žijících i těch dávno zemřelých. Chystám totiž pro vás do vysílání krásnou hudbu: duchovní, komorní, koncertní, symfonickou i operní a jednou týdně (v pátek v 16.55) také pořad o dění ve vážné hudbě Oktáva. Tak ať se vám hezky poslouchá.