Myšlenka na den

Šla jsem po naší ulici v ranní hodině, kdy děti vyrážejí do školy. Normálně v tuto dobu venku nebývám, protože moje práce začíná později. S potěšením jsem pozorovala dětičky s batůžky na zádech, jak klušou do školy, jak se potkávají na rohu a jdou pak spolu, něčemu se smějí a něco důležitého si povídají. Připomínala jsem si, jak jsem já sama chodila do školy, nebo jak jsem ráno vypravovala dcery. Ponořená v těchto milých vzpomínkách jsem míjela trojici, která vyšla z domu. Byla to matka a dva synové. Všichni dobře oblečení, upravení a všichni si byli podobní. Hoši už byli velcí, tipovala bych je na konec druhého stupně. Ten první si na ulici jen poupravil sluchátka v uších a vyrazil bez ohlédnutí svým směrem. Marně za ním maminka něco volala. Ten druhý šel na opačnou stranu stejným směrem jako jeho matka. Zaslechla jsem jejich dialog. „A kdy přijdeš?“ „Nevím.“ Oba hlasy zněly naštvaně, žádný z nich nepřidal něco jako pozdrav nebo přání hezkého dne.

Tak mě to překvapilo, že jsem se za nimi musela ohlédnout. Vážně? Vůbec nic osobního? Že by to bylo tím, že jsou to synové a ne dcery, které jsou možná vřelejší? To nemůže být pravda. Ta maminka nebyla ani trochu vřelá. Já nevím, třeba měla důvod být naštvaná, a já jsem byla svědkem jen výjimečné situace. Vyloučit to nemohu, ale moc pravděpodobné se mi to nezdálo.

Neumím si představit, že bych se s někým rozloučila bez kratičkého přání dobra, nebo malého požehnání. I když jde jen ráno na pár hodin do školy. Víme naprosto jistě a bezpečně, že se ještě uvidíme? Nikdo nezná dne ani hodiny.

A malá poznámka úplně na závěr: Copak můžeme čekat, že sklidíme od svých blízkých hezkého, když nebudeme zasévat?

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.