Myšlenka na den

Setkala jsem se s dívkou, která mě něčím štvala. Byla dost upovídaná, na všechno měla rychlou odpověď, do všeho se hrozně hrnula a všechno věděla nejlíp. Působila na mne agresivně a nežensky. Myslím, že mi připomínala mne samu v podobném věku. Nezdálo se mi možné, že bychom si mohly porozumět. Naštěstí to ani nebylo nutné. Potkávaly jsme se jen společensky a jinak jsme neměly mnoho společného. Netoužila jsem ji nějak víc poznat.

Jenže za čas se začaly naše dráhy nenápadně protínat. Tu jsme se někde daly do řeči, onde jsme seděly vedle sebe. Jednoho dne se mě zeptala, jestli by se mnou mohla někdy mluvit. „To je nejmenší problém,“ řekla jsem, „bývám v knihkupectví každý den kromě pátku od deseti do pěti. Zastav se.“ Souhlasila, že se zastaví. Ale nezastavovala se. Bylo mi to divné, protože podle toho, jak se mi jevila, by správně měla přiběhnout hned druhý den. Nepřišla celý týden, dokonce ani ten další. Hm, třeba je nemocná, možná má karanténu, přemýšlela jsem. Začala jsem se za ni modlit. Pak jsme se v neděli zase potkaly.

„Tak co, kdy přijdeš?“ připomněla jsem se. Byla jsem opravdu zvědavá, co by tak se mnou chtěla probírat. Omluvila se, že toho měla moc a že se opravdu zastaví. Uplynul týden a pak ještě jeden a nepřicházela. Malinko mě to znepokojovalo, protože když jsme se naposledy viděly, vypadala trochu schlíple. Nejiskřila tak jako obvykle. Něco se děje, to je jasné. Bylo to ještě trochu komplikované, než jsme se potkaly, ale nakonec k tomu došlo. Byla za tím přepracovanost a nešťastná láska. Najednou si sama se sebou nevěděla rady. Ztratila chuť do života, nic jí najednou nedávalo smysl. „Víš co, dám ti dárek,“ nabídla jsem jí. „Každý druhý týden ve středu ráno u mě v knihkupectví, než otevřu, pro tebe budu mít hodinu času. Chceš?“

Chtěla.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.