Myšlenka na den

Když je můj manžel někde pryč, nebo když já odjedu na nějakou akci mimo domov, moc si netelefonujeme. Kdybychom si totiž průběžně referovali o tom, co se děje a co prožíváme, zkazili bychom si tu příležitost, kdy si pak všechno povíme. Hrozně rádi si totiž povídáme.

Povídání pro nás bylo vždycky hezkou příležitostí být naplno spolu. Rádi si k němu nalijeme sklenku vína nebo uvaříme čaj, pohodlně se usadíme a pak naše řeči neberou konce. Často a rádi se spolu smějeme. Tématem bývá cokoli. Rádi mluvíme o tom, co jsme ten den zažili, probíráme vtipné zážitky z mého knihkupectví nebo legrační příhody s manželovými žáky. Popisujeme svá setkání a rozhovory, ale taky rozebíráme, co jsme kdo četli. Častým tématem našich diskuzí bývá i politika a vlastně cokoli, co se na veřejnosti děje. Nemáme na všechno stejné názory, ale v našich diskuzích nám to nevadí, možná spíše naopak. Potřebujeme probrat, proč si kdo z nás co myslí, z čeho vychází a jak ke svým názorům dospěl. A pak velkou oblast našich rozhovorů pokrývá hudba a umění vůbec. Každý koncert, každé divadelní představení je důvodem i o něm popovídat a posoudit, co se nám líbilo a proč. Miluju to.

Neumím si představit, že bych nevěděla, co si můj muž myslí o něčem, na čem mi záleží. A stejně hrozné by mi připadalo, kdybych mu nemohla o všem vyprávět. Často si ve vzájemných výměnách názorů precizněji ujasníme svá přesvědčení. Jistě se také stává, že mi vypráví o něčem, čemu fakt nerozumím. Trpělivě naslouchám. Jednak proto, že se mohu něčemu přiučit, jednak proto, že si uvědomuju, že možná právě teď si můj muž tříbí svůj názor tím, že ho musí nahlas formulovat. Já to přece taky dělám. Někdy to bývá oboustranné cvičení v trpělivosti. Jsem šťastná, že vím, co řeší a jak mu můžu požehnat. A jsem vděčná, že jeho zajímá, co řeším já. Myslím, že takhle můžeme líp stát při sobě a nechat Bohu místo mezi námi.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.