Myšlenka na den

Nerada brečím na veřejnosti. Rozmažou se mi oči a vůbec, cítím se tak nějak nepatřičně odhalená, když jsou vidět mé emoce. Jenomže někdy to neumím zastavit. A zjistila jsem, že to hodnotím úplně špatně. Představte si, já jsem zjistila, že i slzami se mohu modlit.

To jsem tak dneska hovořila s jednou neznámou paní u mne v knihkupectví a ona mi vyprávěla o svých bolestech, o svých bojích a o odpuštění, ke kterému se dopracovala. Nevím, proč mi to vyprávěla, ale už se tomu vlastně ani moc nedivím. Lidi mi to tak dělávají. Slzy mi vytryskly, stékaly po tvářích a nemohla jsem proti tomu vůbec nic udělat. Hlas se mi ztratil někde ve staženém krku, takže jsem nedokázala ani říctnic útěšného. Asi bych se rozvzlykala a to by nám tak ještě scházelo. Prostě trapas. Tu paní jsem viděla poprvé v životě, přišla si koupit nějakou knihu a vysypala přede mnou celý svůj život. Co na to chcete říct? Omluvila jsem se jí gestem za slzy, zabalila její knihu a rozloučila jsem se. Vysmrkala jsem se, až odešla. Prožívala jsem totální pocit selhání. Možná jsem jí mohla nabídnout modlitbu. Možná jsem měla něco moudrého říct. Možná jsem ji mohla pozvat na naše setkání… no prostě jsem ve svých očích naprosto selhala, protože jsem jí neposkytla žádnou útěchu.

Před chvilkou mi přišel mail. Napsala mi ta paní. Našla si mé knihkupectví na internetu a napsala mi, že mé slzy pro ni byly silným vyjádřením soucitu, že by je nazvala pro sebe požehnáním a že zase přijde.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.