Myšlenka na den

Pamatuju, že když jsem byla malá a někdo někam odcestoval, těšila jsem se, co mi přiveze. Dárky z cest, suvenýry, všelijaké často ohavné zbytečnosti, které se pietně ukládaly do zasklené vitríny v obýváku vedle sady skleniček, které se používaly jen na Vánoce, a vedle slavnostních porcelánových čínských šálků po babičce, které se nepoužívaly nikdy. Když byl dědeček s pěveckým sborem na zájezdu v Bulharsku, přivezl mi malou dřevěnou nádobku, ozdobně vypalovanou a barevně lakovanou, v níž se ukrývala drobounká skleněná lahvička. Taková, do jakých se dnes dávají vzorky parfémů. V té mé byl velevzácný růžový olej. Co se stalo s olejem, to už nevím, ale tu dřevěnou nádobku jsem našla v zásuvce ještě nedávno. Pořád voněla po růžích a já jsem si vzpomněla na dědečka.

Mám dojem, že se to už tak dnes nedělá. Nevím, možná málo cestuju. Nebo mi mí blízcí vozí z cest věci, které se dají zkonzumovat nebo které jsou krásné a nepřipomínají tehdejší suvenýry. Jako třeba šálek z Windsoru, z nějž piju čaj, nebo kamínky z pláže, které jsem nasypala do květináčů. Nebo krásnou malou keramickou mističku z Izraele od Lukáše, o které jsem dlouho přemýšlela, k čemu by mohla sloužit a už pár let ji používáme při obědě. Dáváme do ní kuličky nového koření z polévky, které se nejedí, ale není je při jídle kam bezpečně odložit. Každopádně se mi doma nic jako hloupé suvenýry nehromadí.

Je to ale hezký zvyk. Prakticky dokázat někomu, kdo zůstal doma, že jsme na něj mysleli, že jsme si vzpomněli a chtěli mu přivézt kousek toho, co jsme viděli a zažili cestou my. Myslím, že to je zvyk, který si zaslouží uchovat.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.