Myšlenka na den

V obchodě s knihami nikdy nevíte. Přijde někdo a vybere si něco? Budu mít ty správné tituly, po nichž se budou lidé ptát? Co když mě nenapadne, jakou knihu bych mohla doporučit určitému zákazníkovi, a kvůli tomu on odejde bez knihy a já nic neprodám. Objednala jsem toho dost nebo příliš mnoho? Ach samé otázky, na něž nikdo z lidí nezná odpověď.

Dřív mne vždycky deprimovalo, když třeba za celý den do obchodu skoro nikdo nevstoupil. Prožívala jsem návaly strachu z toho, jak zaplatím nájem a všechny ty nezbytné provozní platby, co si počnu s tou hromádkou nezaplacených faktur za knihy, co leží v deskách pod pultem. V noci jsem se budila hrůzou a zuřivě přemýšlela, co bych tak ještě mohla podniknout, aby se o mně dozvěděli noví zákazníci, nebo jak přilákat ty stávající zákazníky, aby si koupili další knihy. Postupně, jak léta jdou, si zvykám. Někdy jsou dny, kdy neprodám skoro nic. Jsou ovšem i dny, kdy tržby šplhají do hezkých čísel. Dělám, co můžu. Posílám knižní tipy, představuju novinky, často proměňuju výlohy. Když v obchodě nikdo není, mám čas psát. Někdy ještě musím dýchat zhluboka, ale zlepšuje se to rok za rokem. Asi jsem se naučila důvěřovat.

Zatím nikdy mě v tom Bůh nenechal. Vždycky to nějak šlo. Vždycky, když někdo udělá pořádný nákup a odchází se spoustou knih, děkuju Bohu. Myslím, že ten obchod vedeme spolu. Snažím se mu naslouchat, když vybírám novinky. Pokouším se zachytit jeho vedení, když pro někoho vybírám knížku podle zadaných kritérií. Prosím o moudrost v rozhovorech s lidmi, kteří mi u pultu nebo u police s knížkami o vztazích vyklopí svůj bolestný životní příběh. Spoléhám na to, že mi Duch ukáže, co je třeba. Důvěřuju, že hubené dny vyváží těmi tučnými. Stále se to učím, pořád mám kam růst. Bez důvěry by to nešlo.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.