Myšlenka na den

Slovo kázeň má špatnou pověst. Možná mu ji pokazili učitelé na základních školách svým typickým pokynem: Ukázněte se! O něm nikdo z žáků netuší, co doopravdy znamená, podobně jako pokyn: Ukliďte si v pokoji. To je také velmi neurčitý rozkaz, o němž každý může mít a stoprocentně také má jinou představu. No schválně, jen se někoho zeptejte.

V důsledku to znamená, že když s někým mluvím o kázni, cítím, jak se zavře. Poslouchá, to ano, ale nechce nic slyšet. Kázeň musí být něco tvrdého, bolestného, nepříjemného, co vyžaduje sebezapření, odříkání a tvrdou práci. Lidem se nejspíš promítne před očima nevlídná školní třída, protivný hlas nervózní paní učitelky, nudné učivo, nepohodlná školní lavice a strašná touha být někde jinde, třeba venku s děckama, a dělat něco, co je zábavné, dobrodružné a dává nějaký smysl. Něco, co je opravdový život.

Sportovci a umělci to mohou mít jinak. Ti se totiž dost brzo seznámí s tím, že aby se zlepšovali, musí trénovat. Cvičení bez kázně nemá žádný efekt, a pokud chtějí být lepší nebo nejlepší, musí se kázni při trénování naučit. Záhy zjistí, že je to opravdu posunuje, že rostou. Kázeň přestane být nepřítelem a stane se výzvou.

Já jsem zjistila, že kázeň je velmi blízká řádu. Prostě věci jsou, jak mají být. Všechno do sebe nějak zapadá, všechno má nějaký smysl. Nemusím ho chápat, ale cítím, že je. Mám kázeň ráda. Občas z ní vybočím, ale ráda se k ní zase pak vracím, protože se v ní cítím jistě. Vidím, že se posunuju, že rostu.

Jak to máte s kázní vy?

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.