Myšlenka na den
I nejhlubší rána se zacelí, když přijmeme Blahoslavenství
Drazí bratři a sestry, přeji vám krásný den!
Když Ježíš vyhlásil blahoslavenství, obrátil se potom k těm, kdo je žijí, aby je ujistil, že díky nim země již není stejná a svět již není ve tmě. „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa“, čteme u Matouše v páté kapitole. Pravá radost je vskutku tím, co dává životu chuť a vynáší na světlo to, co dříve nebylo viditelné. Tato radost vychází z životního stylu, stylu, jakým obýváme zemi a žijeme spolu, z života, po němž je třeba toužit a který je třeba zvolit. Je to styl života, který září v Ježíši, v novosti jeho gest a slov. Kdo se s ním setkal, vnímá jako fádní a nezajímavé všechno, co se vzdaluje jeho chudobě ducha, jeho mírnosti a prostotě srdce, jeho hladu a žízni po spravedlnosti, které uvádějí do pohybu milosrdenství a pokoj jako dynamiku proměny a smíření.
Prorok Izaiáš vypočítává konkrétní gesta, která napravují nespravedlnost: rozdělit se o chléb s hladovým, přijmout do domu chudé, bezdomovce, obléci nahého a zároveň nepřehlížet, kdo žijí v sousedství nebo v mém domě. „Tehdy – pokračuje prorok – vyrazí tvé světlo jako zora, tvá rána se brzy zacelí“. Na jedné straně světlo, jež nelze skrýt, neboť je silné jako slunce, které každé ráno zahání temnotu; na druhé straně rána, která dříve pálila a nyní se hojí.
Je bolestné ztratit chuť a vzdát se radosti; přesto je možné nést v srdci tuto ránu. Ježíš jako by varoval ty, kdo ho poslouchají, aby se nevzdávali radosti. Sůl, která ztratila chuť, říká, „není k ničemu, než aby byla vyhozena a lidmi pošlapána“. Kolik lidí – možná se to přihodilo i nám – se cítí být k ničemu, cítí se být jakýmsi omylem. Jako by jejich světlo bylo skryto. Ježíš nám však zvěstuje Boha, který nás nikdy nezavrhuje, Otce, který chrání naše jméno, naši jedinečnost. Každá rána, i ta nejhlubší, se zahojí, když přijmeme slovo Blahoslavenství a vydáme se znovu na cestu evangelia.
Existují ovšem konkrétní gesta otevřenosti a pozornosti k druhým, která znovu rozsvěcí radost. Jistě, ve své jednoduchosti nás staví proti proudu. Také Ježíš byl na poušti vystaven pokušení jiných cest: prosadit svou identitu, vystavovat ji na odiv, mít svět u nohou. On však odmítl cesty, na kterých by ztratil svou pravou podstatu, právě tu, kterou každou neděli nacházíme v lámání chleba: darovaný život, lásku, která není halasná.
Bratři a sestry, nechme se živit a osvětlovat společenstvím s Ježíšem. Bez jakékoli exhibice se pak budeme podobat městu na hoře, které je nejen viditelné, ale také lákavé a přívětivé: městu Božímu, ve kterém všichni v hloubi duše touží žít a najít pokoj. Obraťme nyní svůj pohled a modlitbu k Marii, Bráně nebes, aby nám pomohla stát se a zůstávat učedníky svého Syna.
Překlad - jb.-, upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2026-02/lev-xiv-nejhlubsi-rana-se-zaceli-kdyz-prijmeme-blahoslavenstvi.html
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.