Myšlenka na den

„Ach, jak to děláte, že napíšete knihu?“ ptají se často mé čtenářky na besedách. Úplně nejčastější otázka zní: „Jak jste začala psát?“ V mnoha případech následuje povzdech: „Já bych taky chtěla napsat knihu.“ Většinou jsem v rozpacích, nevím, co říct.

První odpověď, která mě napadá, že psát jsem začala v první třídě žlutým plnicím perem, asi není tím, co by chtěly slyšet. Pak si představím ten proces a řeknu, že prostě napíšu první větu. Pak druhou, třetí, desátou, pak toho polovinu smažu, protože se mi to nelíbí a pokračuju takovým způsobem dál, dokud není hotovo. Většinou tedy před tím, než vůbec k psaní zasednu, mám nějakou představu o tom, co vlastně chci říct. V procesu se může vyvíjet, případně změnit, ale bez myšlenky bych do toho nešla.

Jsem přesvědčená o tom, že jako plavat se naučíte plaváním, tančit tancováním, počítat počítáním, tak i psaní se naučíte psaním. Často jsem si dávala úkoly pravidelného přispívání na nějakou platformu. Každý týden jeden fejeton a za rok máte knihu. Některým těm dámám, které chtěly napsat knihu, jsem nabídla, že mohou začít jedním kouskem textu za týden a své dílko mi poslat, aby je skutečně něco nutilo psát. Hádejte, kolik textů jsem obdržela! Správně. Žádný.

Jasně, že ke psaní musíte mít nějaké obdarování, ale dál je to práce. Fakt chcete pracovat?

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.