Myšlenka na den

Někdy je to tak smutné! Potkáte bezva holku, se kterou by se tak skvěle kamarádilo. Jste si tak podobné, že byste klidně mohly být utajené sestry. Neuvěřitelně ladíte snad ve všem. Máte stejně staré manžely i děti. Zažily jste podobné rodinné zázemí. Obě milujete silnou kávu a černý čaj. Nejste vegetariánky. Dokonce používáte podobné parfémy. Máte stejný smysl pro humor a spoustu stejných názorů. Strašně dobře se s ní povídá. Prokecáte dvě noci a každou volnou chvilku, která se za dne naskytne, a máte pocit, že jste teprve na začátku. A najednou před sebou máte poslední společnou hodinu, protože jste se potkaly na víkendovém pobytu a za hodinu vám jede vlak.

Škoda, že nebydlíš blíž, škoda, že jsme se nepotkaly už dřív, škoda, že tu nemůžeme být aspoň na týden… Na nějaká častější setkání to nevypadá, obě máte dost plné diáře a vaše kruhy se příliš neprotínají. Srdce z toho bolí, protože spřízněné duše jsou vzácné. Tak ještě naposledy si vylezete na stráň nad chatou, odkud jste včera v noci pozorovaly hvězdy, abyste se spolu na rozloučenou pomodlily. Nechcete brečet, nejste přece malé holky, které by plakaly pro kamarádku z letního tábora, ale nakonec stejně brečíte, protože jste pořád jako malé holky, které pláčou při rozloučení s nejlepší kamarádkou z letního tábora. A pak vás to napadne. Je úplně jedno, kterou ta myšlenka osvítila dřív, protože to bylo beztak jen o fous. „Věčnost!“ vykřikne jedna. „Nebe,“ potvrdí ta druhá. Obě přesně víte, co napadlo tu druhou. „Tam si to dopovíme,“ shodujete se. Pak se musíte z těch slz zase začít chechtat, protože jste obě stejně praštěné.

O něco míň se bojím smrti, protože pak bude na spřízněné duše neomezeně času, celá věčnost.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.