Myšlenka na den

Když vypukla pandemie nakažlivé nemoci a nastala všeobecná karanténa, cítila jsem se mizerně. Nebyla jsem sice nemocná, ale těžce na mne doléhala tíseň. Spousta mých známých tu nemoc dostala, někteří zemřeli. Všeobecně všichni byli sklíčení a všechny obkličoval strach. Modlila jsem se, co mám dělat. Jak mohu být nějak užitečná.

Spousta mých kamarádek šila roušky, v té první vlně nákazy ještě nebyly jiné ochranné prostředky a roušky byly hodně zapotřebí. Jenže když jsem viděla, jaké výrobky vycházejí zpod rukou mým šikovným kamarádkám, pochopila jsem, že tohle není práce pro mne. Nejsem tak zručná, nedělala bych to dobře. Ptala jsem se ve svých tichých chvílích, co je ten úkol, který v této době mohu vykonat já. A napadlo mě při čtení Božích láskyplných slov o darech, které dal lidem ke společnému prospěchu, že bych měla hospodařit se svými dary.

Umím číst a psát. Za pomoci svého muže jsem tedy začala natáčet čtení svých příběhů a zveřejňovat to na internetu. Mínila jsem tím svými dary přinášet potěšení těm, kdo si to poslechnou. Jedna z těch šikovných kamarádek mi po nějaké době poslala v obálce vlastnoručně ušité roušky a dopis, v němž sdělovala, že u šití poslouchá ty moje příběhy a práce jí pak jde hezky od ruky.

Myslím, že porozumět sama sobě, rozpoznat, co za hřivnu mám rozvíjet, přijmout to a dělat to mě také vede „blíže“.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.