Myšlenka na den

Bývá to tak ve filmech, v těch romantických určitě. Někdo tajemný zcela anonymně obdarovává nečekanými dárky, zařizuje překvapivou péči, hladce vyřeší tíživé problémy, zahrnuje záhadnými projevy přízně. Je to krásné, dojemné a rozechvívající. Někomu na mně záleží. Někdo o mně ví. Zná moje záliby, vkus i potřeby. Bylo by jistě zajímavé vědět, kdo to je. Ale možná by bylo ještě lepší nevědět. To tajemství totiž všemu dodává ještě mocnější kouzlo.

Kdysi mi někdo vyprávěl o hře na anděly. Možná to bylo o adventu, a tak byl čas hry vymezen adventním obdobím. Hru vyhlásili v nějakém úzkém společenství, myslím, že asi tak kolem deseti lidí. Principem hry bylo konat dobro. Třeba přijdete takhle v prosinci na setkání s přáteli onoho společenství, pověsíte si kabát v předsíni a boty necháte na rohožce. Jdete do pokoje, tam strávíte přiměřený čas, hovoříte, pijete čaj a sníte dvě tři sušenky, modlíte se a pak jdete domů. V předsíni zjistíte, že máte vyčištěné boty. Před domem sáhnete do kapsy a najdete v ní čokoládový bonbón. Doma pak v kabelce najdete obálku s povzbuzujícím citátem. Rozumíte? Cílem hry bylo prokazovat drobné anonymní přátelské úsluhy a tajemně rozdávat malinké dárky.

Ten princip se mi moc líbí. Čas od času mám chuť stát se andělem. Ještě jsem to nikdy nevyhlásila, ale občas něco takového udělám. Nechci se nechat omezovat nějaký časovým obdobím a ani nějakou určitou skupinou lidí. Ráda bych byla andělem jen tak. Kdykoli mě to napadne a komukoli. Někdy totiž potřebu nebo možnost vidím a toho člověka nemusím vůbec znát.

Nechcete se přidat?

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.