Myšlenka na den
Nikdy jsem si to tolik neuvědomila a strašně mě to překvapilo. Dětské hry budují v malém člověku základní důvěru. Hry totiž mívají svá pravidla a ta musí platit. Myslím, že dětské hry se svými nepsanými pravidly mohou docela zajímavě ovlivňovat vývoj osobního charakteru. Pozitivně, když pravidla jsou jasně stanovena a vždycky nezměnitelně platí. Mohou také pošramotit důvěru k ostatním, když se porušují, neplatí vždycky stejně a nedá se předvídat, kdy bude co platit. Jak může někdo vyhrát školku přes švihadlo, když každý skáče jednotlivé úrovně jinak? To nemůže platit! Při vybíjené nemůže nikoho vybít, dokud jste si přehozením nenabili, to dá rozum. Nebo se může stát nehoda.
Seděla jsem onehdy na balkoně a předstírala, že si čtu. Ve skutečnosti jsem se bavila pozorováním houfu dětí, které si hrály na naší zahradě. Běhaly, pokřikovaly, pištěly a smály se. Byly v podobném věku asi tak mezi třemi a šesti lety. Poslední hrou, na které se domluvily, bylo na schovku. Jedna ze starších holčiček se opřela o strom tváří ke kmeni a nahlas počítala. Ostatní se rozeběhli na všechny strany, aby se dobře schovali. Jeden chlapeček si zalezl pod zahradní lavičku, dvě holčičky dřepěly za velkými hustými keři tavolníku, další holčička se schovala v zarostlém altánku a nejmenší malá blondýnečka se zapasovala za zelený platový kontejner s kompostem. Dobře jsem ji viděla ze své vyvýšené pozice z balkonu, ale pro ostatní děti byla ukrytá přímo neviditelně. Holčička dopočítala a zakřičela, že už jde. Chlapečka pod lavičkou objevila na první pohled a další dvě kamarádky za keři odhalila během pár chvilek. Zrovna při pátrání v altánku se ozval z balkonu nade mnou hlas maminky části těch dětí. „Pojďte na svačinu!“ volala a hejno dětí s velkým pištěním a jásotem vyrazilo ke schodišti. Koukala jsem na holčičkuschovanou za komposterem. Pořád se tam krčila, ani nedutala. Ostatní na ni zapomněli. Nejspíš maminku neslyšela, napadlo mě. Nebo neví, jestli může vylézt, když ji ještě nenašli. Byla jsem zvědavá, co bude dál. Nedělo se nic. Holčička se začala ošívat. Asi jí bylo divné, že je najednou takové ticho. Statečně trčela schovaná za velkou zelenou bednou. Bylo mi jí najednou líto. To přece musí být strašné zůstat takhle zapomenutá. A tak jsem se vydala na zahradu. Opatrně jsem se přiblížila k její skrýši. Jak ta byla ráda, že ji někdo našel. Vysvětlila jsem jí, že se tak dobře schovala, že nikdo nebyl schopen ji najít. A dala jsem jí lízátko jako hlavní cenu. Pak jsem s ní vystoupala po schodišti nahoru k jejich bytu, kde už se zbytek tlupy ládoval maminčinými koláči.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.