Myšlenka na den

Getsemanská zahrada srdce

Postní čas je dobou vnitřního ticha. Každoročně se, alespoň na chvilku, někde uvnitř sebe sama zastavím a zadívám se do hlubiny duše. Ovšem –co chci vidět a zda vůbec? Jistěže toužíme být v očích druhých v nejlepším světle, ale - není světlo jako světlo. Škrtněte sirkou, co vidíte na stěně? Jen stín sirky, ne světla. Stíny i temnota vznikají kvůli překážkám a vzdálenostem od zdroje. Přemýšlíme o tom, co jsme udělali v životě dobře a co ne, jestli jsme v očích Boha tím, kým nás chce mít. A jestli bude naše lítost jednou stačit k tomu, aby nás objal v náruči.

Pojďme na chvíli navštívit Getsemanskou zahradu svého srdce a mluvme s Bohem. Představuji si, jak krásná, teplá a vonící je noc, všude je ticho, jen tu a tam slyším cikády a šum listí a zacvrlikání spícího ptáčka. Stojím uprostřed a dívám se na nebe plné hvězd. Jsem tu sama. Přátel mám mnoho, ale právě teď tu nejsou. Trochu se bojím, je to přece jen setkání s Pravdou a Láskou. Té nic neskryjete.

Díváte se rádi do zrcadla? Muži určitě řeknou, že my ženy ano. Já ale myslím jiné zrcadlo. Jak moc jsme se změnili od dětství, kdy jsme ještě byli krásně nepopsanými listy, s velkou touhou prožít své sny a přání. Zářili jsme čistotou, radostí, bezstarostností.

Najednou zde stojí někdo jiný. Jak bolestné je někdy vidět své myšlenky, činy, slyšet slova, která nám neměla, ale přece vyšla z úst. Obracíme své oči k nebi a bezradně se ptáme, proč se nám stalo to či ono a křičíme: Bože, proč jsi to dopustil ? A co udělat, abychom věc napravili a vrátili zpět nebo nechali být?  Zápasíme i se šlechetnými myšlenkami na ty, kteří to mají v životě těžší, než my. A prosíme o pomoc. Do ticha Getseman vyslovíme: „Otče můj, jestli je to možné, ať mě mine tento kalich, avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ 

Hm, prohlédneme, až přijmeme sami sebe, Boha, vše, co jsme prožili,i to, co nás teprve čeká. Za léta s Pánem jsem pochopila, že víra není o tom, jak často chodím do kostela, i když chodím často a ráda, nebo jestli jsem kněz, nebo babička v poslední lavici, ale že je o vnitřním životě a vztahu s Ním. Cítit a vědět, že jsem milovaná a že mi bylo jeho bolestnou obětí odpuštěno,mi dává schopnost milovat i odpouštět, pomáhat a obětovat se,opouštět své pohodlí a klid, být světlem, být citlivou k trápení druhých. Odrážet tak Ježíšovo světlo ve mně a rozsvěcovat lidi kolem.

Všem nám vyprošuji schopnost přijmout našeho jedinečného hosta do srdce a žít s ním nejen o Velikonocích. Jen tak můžeme vzkříšeni i my vyjít s ním ze stínu smrti a svítit pro druhé. Otče náš, jestli je to možné, odvrať od nás kalich trápení a hořkosti, avšak ne jak my chceme, ale jak ty chceš … důvěřujeme Ti a milujeme Tě. Amen.

Tamara Suchánková, Kroměříž

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.