Poselství papeže Františka k postní době 2023

Postní pokání a synodální cesta

Drazí bratři a sestry!

Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium shodně líčí epizodu Ježíšova Proměnění. V této události vidíme Pánovu reakci na nepochopení, které vůči němu projevili jeho učedníci. Krátce předtím totiž došlo k opravdovému střetu mezi Mistrem a Šimonem Petrem, který poté, co vyznal víru v Ježíše jako Krista, Božího Syna, odmítl jeho zvěst o umučení a kříži. Ježíš ho důrazně pokáral: "Jdi ode mne, satane! Jsi mi pohoršením, protože nesmýšlíš podle Boha, ale podle lidí!" (Mt 16,23). A "o šest dní později vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu" (Mt 17,1).

Evangelium o proměnění Páně se každoročně čte o druhé neděli postní. V tomto liturgickém období nás Pán skutečně bere s sebou a vede nás stranou. I když naše běžné závazky vyžadují, abychom zůstávali na obvyklých místech a žili často opakující se a někdy nudnou každodenní rutinou, v postní době jsme pozváni, abychom spolu s Ježíšem "vystoupili na vysokou horu" a prožili se svatým Božím lidem zvláštní zkušenost askeze.

Postní askeze je závazek, vždy oživovaný milostí, překonat náš nedostatek víry, překonat odpor a následovat Ježíše na cestě kříže. Stejně jako to potřeboval Petr a ostatní učedníci. Abychom prohloubili své poznání Mistra, plně pochopili a přijali tajemství Boží spásy, uskutečněné v naprostém darování sebe sama z lásky, musíme se jím nechat vést do hlubin a do výšin, odpoutat se od průměrnosti a malichernosti. Je třeba vydat se na cestu, cestu do kopce, která vyžaduje úsilí, oběti a soustředění, jako horská túra. Tyto požadavky jsou důležité i pro synodální cestu, k níž jsme se jako církev zavázali. Bude dobré, když se zamyslíme nad tímto vztahem, který existuje mezi postní askezí a synodální zkušeností.

Při "výstupu" na horu Tábor s sebou Ježíš bere tři učedníky, kteří byli vybráni, aby byli svědky jedinečné události. Chce, aby tato zkušenost milosti nebyla osamocená, ale sdílená, jak je ostatně celý náš život víry. Oni Ježíše následují společně. A společně, jako církev putující v čase, prožíváme liturgický rok a v něm postní dobu, kráčíme s těmi, které Pán postavil vedle nás jako spolucestující. Podobně jako při výstupu Ježíše a učedníků na horu Tábor můžeme říci, že naše postní cesta je "synodální", protože ji konáme společně na stejné cestě, učedníci jednoho Mistra.

A dostáváme se na vrchol. Evangelium vypráví, že Ježíš "se před nimi proměnil: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zářivě zbělel" (Mt 17,2). Zde je "vrchol", cíl cesty. Na konci výstupu, když stojí s Ježíšem na vysoké hoře, se třem učedníkům dostává milosti vidět ho v jeho slávě, zářícího nadpřirozeným světlem, které nepřicházelo zvenčí, ale vyzařovalo z něj samého. Božská krása tohoto vidění byla nesrovnatelně větší než jakákoli námaha, kterou mohli učedníci vynaložit při výstupu na Tábor. Jako při každé namáhavé horské túře: když člověk stoupá, musí mít oči pevně upřené na cestu, ale panorama, které se na konci otevře, nás překvapí a odmění, že užasneme. I synodální proces se často zdá být namáhavý a někdy nás může odradit. Ale to, co nás čeká na konci, je nepochybně něco úžasného a překvapivého, co nám pomůže lépe pochopit Boží vůli a naše poslání ve službě jeho království.

Zážitek učedníků na hoře Tábor je ještě obohacen, když se vedle proměněného Ježíše objeví Mojžíš a Eliáš, kteří reprezentují Zákon a Proroky (srov. Mt 17,3). Kristova novost je naplněním staré smlouvy a zaslíbení; je neoddělitelná od dějin Boha s jeho lidem a odhaluje jejich hluboký smysl. Podobně i synodální cesta je zakořeněna v tradici církve a zároveň otevřená novosti. Tradice je zdrojem inspirace k hledání nových cest, přičemž se vyhýbá opačným pokušením nehybnosti a improvizovaného experimentování.

Asketická postní cesta a podobně i synodální cesta mají za cíl proměnu, a to jak osobní, tak proměnu církve. Proměnu, která v obou případech nachází svůj vzor v Ježíši a je způsobena milostí jeho velikonočního tajemství. Aby se v nás toto proměnění letos uskutečnilo, chtěl bych navrhnout dvě "cesty", po kterých se můžeme vydat, abychom vystoupili spolu s Ježíšem a dosáhli s ním cíle.

První se vztahuje k imperativu, který Bůh Otec adresuje učedníkům na hoře Tábor, když rozjímají o proměněném Ježíši. Hlas z oblaku říká: "Poslouchejte ho" (Mt 17,5). První pokyn je tedy zcela jasný: poslouchejte Ježíše. Postní doba je dobou milosti do té míry, do jaké nasloucháme tomu, kdo k nám mluví. A jak k nám mluví? Především v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii: nechejme ho padnout na úrodnou půdu; nemůžeme-li se vždy účastnit mše svaté, čtěme biblická čtení den co den, třeba s pomocí internetu. Kromě Písma k nám Pán promlouvá v našich bratřích a sestrách, zejména ve tvářích a v příbězích těch, kteří to potřebují. Chtěl bych však dodat ještě jeden aspekt, který je v synodálním procesu velmi důležitý: naslouchání Kristu prochází také nasloucháním našim bratřím a sestrám v církvi, oním vzájemným nasloucháním, které je v některých fázích hlavním cílem, ale které vždy zůstává nepostradatelné v metodě a stylu synodální církve.

Když učedníci uslyšeli Otcův hlas, "padli tváří k zemi a zmocnil se jich velký strach. Ježíš však přistoupil, dotkl se jich a řekl: 'Vstaňte a nebojte se. ' Když zvedli oči, neviděli nikoho jiného než samotného Ježíše" (Mt 17,6-8). Zde je druhý pokyn pro letošní postní dobu: neuchylujte se k religiozitě tvořené mimořádnými událostmi, sugestivními zážitky, ze strachu čelit realitě s jejími každodenními zápasy, těžkostmi a rozpory. Světlo, které Ježíš ukazuje učedníkům, je předzvěstí velikonoční slávy a k ní je třeba jít, následovat "Jeho samotného". Postní doba je zaměřena na Velikonoce: "výstup" není cílem sám o sobě, ale připravuje nás na prožívání utrpení a kříže s vírou, nadějí a láskou, abychom dosáhli vzkříšení. Ani synodální cesta by nás neměla klamat, že už jsme došli, když nám Bůh dává milost některých silných zážitků společenství. I tam nám Pán opakuje: "Vstaňte, nebojte se". Sestupme zpět na rovinu a kéž nás zakoušená milost podrží v tom, abychom byli „řemeslníky“ synodality v běžném životě našich společenství.

Drazí bratři a sestry, kéž nás Duch svatý v této postní době oživuje při našem výstupu s Ježíšem, abychom zakusili jeho božskou nádheru, a tak posíleni ve víře pokračovali na naší cestě spolu s ním, slávou jeho lidu a světlem pohanů.

Řím, Svatých Janů v Lateránu, 25. ledna, o svátku Obrácení svatého Pavla

FRANTIŠEK

Duchovní slovo – výběr textů z Písma, spisů světců a dalších významných autorů (pondělí – pátek 6.20, sobota a neděle 6.50, večer denně, kromě středy, ve 23.50).