Podobají se naše modlitby Ježíšovým?

Můžeme se tázat: modlíme se my křesťané dostatečně? Často nám ve chvíli modlitby přichází na mysl spousta výmluv a naléhavých věcí, které je třeba udělat. Někdy se pak modlitba odloží, protože jsme zaujati činností, která nemá konce  a my zapomeneme na to, že bez Boha nemůžeme činit nic.

Ježíš nám v evangeliu ukazuje, jak se modlí. Předně říká:  „Velebím tě, Otče“; neříká „potřebuji to či ono“, nýbrž „velebím tě“. Otec nemůže být poznán, pokud není veleben, pokud se nevěnuje čas pouze Jemu a není-li adorován. Pozapomněli jsme modlitbu klanění a chval. Je třeba ji obnovit. Osobní, důvěrný kontakt a ztišení před Pánem je tajemstvím společenství s Ním. Modlitba se sice může zrodit jako prosba, i o rychlou pomoc, ale zraje především velebením
a klaněním. Pak se stává opravdu osobní, jako u Ježíše, který pak svobodně rozmlouvá s Otcem: „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo“. Modlitba zraje. A potom na sebe ve svobodném a důvěrném dialogu bere celý život a předkládá jej Bohu.

            Ptáme se tedy: podobají se naše modlitby té Ježíšově anebo se omezují na příležitostné nouzové volání? Ano, když něco potřebuji, jdu se hned modlit. A když nic nepotřebuješ, co děláš? Anebo modlitby pojímáme jako uklidňující prostředky užívané v pravidelných dávkách, abychom dosáhli trochu úlevy od stresu? Nikoli, modlitba je gesto lásky, přebývání s Bohem, které Mu předkládá život světa. Je to nezbytné dílo duchovního milosrdenství. Pokud nesvěříme bratry a situace Pánu, kdo to učiní? Kdo se přimluví, kdo si bude dělat starosti s klepáním na Boží srdce, aby se strádajícímu lidstvu otevřela brána milosrdenství?

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.