Ještě je tu něha

Jak postupuje jaro, dřív a dřív vychází slunce, září výrazněji a nabírá na síle. Po dlouhé zimě nám to dělá dobře. Otevíráme okna a myjeme z nich šmouhy, které jsou najednou nějak víc vidět, a chodíme ven a těšíme se, že už se brzy budeme moct posadit se čtením na zápraží a dát si k tomu kafe anebo - to ti městští - že se po práci někde na zahrádce sejdem na jedno, možná na dvě. Však proč ne, nadchází Květná neděle, po ní Svatý týden a po dlouhém postu nám ta plzeň bude chutnat opravdu svátečně, jak si to sláva Velikonoc zaslouží.

Rodí se první mláďátka. Malinká jehňata, kuřátka, která vypadají jako zakutálené bambule z kulicha, pruhované malé kačeny a zajíčci. A stejně jako maličké děti, i tahle mrňavá Boží stvoření nás často rozněžňují a máme chuť je chránit.

Papež František často mluví o "revoluci něhy". Něha v jeho pojetí ale neznamená jen ten neurčitý pocit, emoci, která nás rozvibruje na jarním sluníčku, pošimrá zevnitř, a zase je pryč. "Něha je láska, která se přiblíží a stává se konkrétní. Je to pohyb, který vychází ze srdce a dospívá k očím, uším a rukám. Něha znamená užívat oči, abych viděl druhého, užívat uši, abych druhého slyšel, užívat ruce a srdce, abych druhého pohladil a pečoval o něj" – tak to papež vyjádřil loni při návštěvě Kanady. Emoce nás „nastartuje“, úsilí nás mění. Pocit, který přetavíme do konkrétních činů, způsobů jednání, se může stát skvělou součástí naší křesťanské výbavy.

Přirozeně, většina jevů, lidí a událostí, na které narážíme, není ani zdaleka tak sladká, roztomilá a přitažlivá jako huňatá koťata, spící batolata nebo právě otevřené poupě na jabloni. Rozkošný není podnapilý žebrák, který po nás chce u kostela "pár drobáků" - a mimochodem, přežili všichni ti vaši letošní zimu? Roztomilí nejsou kamarádi vašich dětí, s kterými mlátí puberta, jsou hluční, několikrát do týdne okupují polovinu vašeho bytu a s prominutím jim páchnou ponožky. Slaďounký není ani manžel, který poslední dobou vysedává nad zakázkami déle a déle do noci, nic s ním není, protivně odsekává a zapomněl na váš svátek. 

Ale ještě je tu ta něha. Právě ta, kterou jsme se naučili cítit nad mláďátky. A tak třeba, řečeno s Františkem, postupně "dospěje k našim očím, uším a rukám". Přivřeme oči nad školními batohy roztahanými po předsíni. Přeslechneme manželovo žehrání, že "v téhle rodině nikdy není nakoupeno" a "on si snad i to kafe musí dělat sám". K desetikoruně pro žebráka přidáme pozdrav a třeba i malý úsměv.

Na chvíli zvládneme odmyslet si všecko a uvidět v druhém krásné a milované Boží dítě. Někde hluboko, pod všemi šmouhami - tak jak je umí nasvítit, ale i prozářit skrz právě to březnové slunce.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.