http://www.proglas.czcshttps://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-04-26-09-55-00/Poselství Svatého otce Lva XIV. k 63. světovému dni modliteb za povoláníVnitřní objev Božího daru  Drazí bratři a sestry,   nejdražší mladí! Vedeni a chráněni Zmrtvýchvstalým Ježíšem slavíme na 4. neděli velikonoční, nazývané „neděle Dobrého pastýře“, 63. světový den modliteb za povolání. Je to milostiplná příležitost ke sdílení úvah  o vnitřním rozměru povolání, chápaného jako objev bezplatného Božího daru, který vykvétá v hloubi srdce každého z nás. Vydejme se tedy společně cestou skutečně krásného života, kterou nám Pastýř ukazuje!Cesta krásy   V Janově evangeliu se Ježíš doslova označuje jako „krásný pastýř“ (ὁ ποιμὴν ὁ καλός)  (Jan 10, 11). Tento výraz označuje pastýře dokonalého, autentického a vzorného, neboť je připraven položit život za své ovce, a tak projevuje Boží lásku. Je to Pastýř, který fascinuje: ten, kdo na něj hledí, zjišťuje, že život je skutečně krásný, pokud jej následujeme. K poznání této krásy nestačí tělesné oči nebo estetická kritéria, ale je zapotřebí kontemplace a niternosti. Pouze ten, kdo se zastaví, naslouchá, modlí se a přijímá jeho pohled, může s důvěrou říci: „Důvěřuji mu, s ním může být život skutečně krásný a chci jít cestou této krásy.“ A nejúžasnější je, že když se člověk stane jeho učedníkem, stává se sám „krásným“ – jeho krása nás proměňuje. Jak píše teolog Pavel Florenskij, askeze nevytváří člověka „dobrého“, nýbrž člověka „krásného“. Rysem, který odlišuje svaté, je totiž kromě dobroty i zářivá duchovní krása, která vyzařuje z toho, kdo žije v Kristu. Tak se křesťanské povolání odhaluje v celé své hloubce: podílet se na Jeho životě, sdílet Jeho poslání, zářit Jeho vlastní krásou.   Toto vnitřní sdílení života, víry a smyslu prožil také svatý Augustin, který ve třetí knize Vyznání, když vyznává své mladistvé hříchy a chyby, uznává Boha jako „vnitřnějšího než moje nejvnitřnější nitro“. Nad rámec sebeuvědomění objevuje krásu božského světla, které ho vede tmou. Augustin spatřuje Boží přítomnost v nejniternější části své duše, což znamená, že pochopil a prožil důležitost péče o niternost jako prostor vztahu s Ježíšem, jako cestu k zakoušení Boží krásy a dobroty ve vlastním životě.   Takový vztah se buduje v modlitbě a tichu, a pokud je pěstován, otevírá nás možnosti přijmout a žít dar povolání, který není nikdy vnuceným nebo předem stanoveným schématem,  k němuž se prostě připojíme, ale projektem lásky a štěstí. Péče o niternost – právě odtud je naléhavé znovu začít při pastoraci povolání i při neustále novém úsilí o evangelizaci.   V tomto duchu vyzývám všechny – rodiny, farnosti, řeholní komunity, biskupy, kněze, jáhny, katechety, vychovatele i věřící laiky –, aby se stále více zasazovali o vytváření příznivého prostředí,  v němž by tento dar mohl být přijat, živen, střežen a doprovázen, aby přinášel hojné plody. Pouze pokud naše prostředí budou zářit živou vírou, neustálou modlitbou a bratrským doprovázením, bude moci Boží volání vyklíčit a dozrát a stát se cestou štěstí a spásy pro každého i pro svět. Vydáme-li se na cestu, kterou nám ukazuje Ježíš, krásný Pastýř, naučíme se lépe poznávat sami sebe a zblízka poznávat Boha, který nás povolal.Vzájemné poznání   „Pán života nás zná a osvěcuje naše srdce svým pohledem lásky.“ Každé povolání totiž nemůže začít jinak než vědomím a zkušeností Boha, který je Láska (srov. 1 Jan 4, 16); On nás hluboce zná, spočítal vlasy na naší hlavě (srov. Mt 10, 30) a pro každého promyslel jedinečnou cestu svatosti a služby. Toto poznání však musí být vždy vzájemné; jsme zváni poznávat Boha skrze modlitbu, naslouchání Slovu, svátosti, skrze život církve a darování se bratřím a sestrám. Podobně jako mladý Samuel, který  v noci, možná nečekaně, uslyšel Hospodinův hlas a naučil se ho rozpoznávat s Eliho pomocí (srov. 1 Sam 3, 1–10), musíme i my vytvářet prostory vnitřního ticha, abychom vytušili, co má Pán v srdci pro naše štěstí. Nejde o abstraktní intelektuální vědomost nebo učené znalosti, ale  o osobní setkání, které mění život. Bůh přebývá v našem srdci. Povolání je intimní dialog s ním, který volá – navzdory někdy ohlušujícímu hluku světa – a zve nás k odpovědi s opravdovou radostí a velkorysostí.   „Noli foras ire, in te ipsum redi, in interiore homine habitat veritas – Nevycházej ven, vrať se do sebe, Pravda přebývá uvnitř člověka.“5 Je to znovu svatý Augustin, který nám připomíná, jak důležité je naučit se zastavit a budovat prostory vnitřního ticha, abychom mohli naslouchat hlasu Ježíše Krista.   Drazí mladí, poslouchejte tento hlas! Naslouchejte hlasu Pána, který vás zve k plnému, naplněnému životu, k využití vlastního nadání (srov. Mt 25, 14–30) a k přibití vlastních omezení  a slabostí na Kristův slavný kříž. Zastavte se tedy v eucharistické adoraci, vytrvale rozjímejte o Božím slově, abyste jím každý den žili, aktivně a plně se účastněte svátostného a církevního života. Tak poznáte Pána a v intimitě vlastního přátelství objevíte, jak darovat sami sebe na cestě manželství, kněžství, trvalého jáhenství nebo v zasvěceném, řeholním či sekulárním životě. Každé povolání je nesmírným darem pro církev i pro toho, kdo ho s radostí přijímá. Poznat Pána znamená především naučit se důvěřovat Jemu a Jeho prozřetelnosti, kterou každé povolání překypuje.Důvěra   Z poznání se rodí důvěra, postoj, který je dcerou víry a je nezbytný jak pro přijetí povolání, tak pro vytrvání v něm. Život se totiž projevuje jako neustálé důvěřování a svěřování se Pánu, i když jeho plány převracejí ty naše. Pomysleme na svatého Josefa, který se navzdory nečekanému tajemství panenského mateřství svěřuje božskému snu a s poslušným srdcem přijímá Marii i Dítě (srov. Mt 1, 1825; 2, 13–15). Josef z Nazareta je ikonou naprosté důvěry v Boží záměr: důvěřuje, i když se zdá, že je všude kolem něj temnota a negativita, i když se zdá, že věci jdou opačným směrem, než se předpokládalo. Důvěřuje a svěřuje se, je si jist dobrotou a věrností Páně. „V každé okolnosti svého života dokázal Josef vyslovit své ‚fiat‘, jako Maria při Zvěstování a Ježíš v Getsemanech.“   Jak nás naučilo Jubileum naděje, je třeba pěstovat pevnou a stabilní důvěru v Boží zaslíbení, nikdy nepodléhat zoufalství, překonávat strach a pochybnosti s jistotou, že Zmrtvýchvstalý je Pánem dějin světa i těch našich osobních; On nás neopouští v nejtemnějších hodinách, ale přichází, aby svým světlem rozptýlil všechny naše temnoty. A právě díky světlu a síle jeho Ducha můžeme i skrze zkoušky a krize vidět, jak naše povolání dozrává a stále více odráží tutéž krásu toho, který nás povolal – krásu tvořenou věrností a důvěrou navzdory ranám a pádům.Dozrávání   Povolání totiž není statickým cílem, ale dynamickým procesem dozrávání, kterému napomáhá intimita s Pánem: být s Ježíšem, nechat Ducha Svatého působit v srdcích i v životních situacích a vše znovu interpretovat ve světle přijatého daru znamená růst v povolání.   Jako vinná réva a ratolesti (srov. Jan 15,1–8), tak i celý náš život se musí utvářet v silném a zásadním poutu s Pánem, abychom se skrze zkoušky a nezbytné ořezy stávali stále úplnější odpovědí na jeho volání. „Místy“, kde se nejvíce projevuje Boží vůle a kde zakoušíme jeho nekonečnou lásku, jsou často autentická a bratrská pouta, která jsme schopni během svého života navázat. Jak vzácné je mít kvalitního duchovního průvodce, který doprovází objevování a rozvoj našeho povolání! Jak důležité je rozlišování a ověřování ve světle Ducha Svatého, aby se povolání mohlo uskutečnit v celé své kráse.   Povolání tedy není okamžitým vlastnictvím, něčím „daným“ jednou provždy, ale je to spíše cesta, která se rozvíjí podobně jako lidský život, v němž přijatý dar musí být nejen chráněn, ale i živen každodenním vztahem s Bohem, aby mohl růst a přinášet plody. „To je velmi cenné, protože zasazuje celý náš život do blízkosti Boha, který nás miluje. Umožňuje nám pochopit, že nic není výsledkem nesmyslného chaosu, naopak že všechno se může stát součástí cesty, jež je odpovědí Pánu, který má pro nás všechny úžasný plán.“   Drazí bratři a sestry, nejdražší mladí, povzbuzuji vás, abyste pěstovali svůj osobní vztah  s Bohem skrze každodenní modlitbu a rozjímání o Slově. Zastavte se, naslouchejte, svěřte se; tak dar vašeho povolání dozraje, učiní vás šťastnými a přinese hojné plody pro církev i pro svět.   Panna Maria, vzor vnitřního přijetí Božího daru a učitelka naslouchání v modlitbě, nechť vás na této cestě vždy doprovází!Vatikán, 16. března 2026LEV XIV., papež 2026-04-26 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-03-15-09-55-00/DRUHÝ PASTÝŘSKÝ LIST BISKUPA PAVLA KONZBULA K BLAHOŘEČENÍ JANA BULY A VÁCLAVA DRBOLYMotto: "Světlo a radost"Milí přátelé,4. neděle postní se podle tradice nazývá Laetare, což v překladu znamená „vesel se“. Tento název vychází ze vstupní antifony mše svaté, kde zaznívá: „Vesel se, Jeruza­léme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete.“Jádrem dnešní liturgie je téma světla. Evangelium líčí příběh člověka od narození slepého, kterému Ježíš dává zrak. Toto znamení potvrzuje výrok, který o sobě Ježíš pronesl: „Já jsem světlo světa.“ Kristus osvěcuje naše životy ve dvou rovinách, fyzické a duchovní. Slepec obdržel nejprve zrak tělesný, a poté je veden k víře v „Syna člověka“. Zatímco vidoucí byli slepí a viděli jen toho, kdo neuznává sobotu, uzdravený slepý vidí správně a poznává v Ježíši proroka.Je zajímavé, že zákoníci a farizeové se ptali uzdraveného slepce na jeho osobní názor. Přesněji řečeno, chtěli, aby za uzdravení vzdal chválu Hospodinu, ale zároveň aby odsoudil Ježíše. Bývalý slepec jej ale brání s poukazem na empirickou stránku události: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“Vidět věci jasně a v souvislostech, to je Boží dar. Tento dar měli i dva kněží naší diecéze, mučedníci Jan Bula a Václav Drbola, a to v temné době perzekuce církve v padesátých letech minulého století. Den před popravou v roce 1952 Jan Bula v dopise na rozloučenou píše: „Největší posilou je mi to, že jsem věrně sloužil Bohu až do konce. Člověk nikdy Boha dost nemiluje, a to je to jediné, čeho musí litovat.“ Z jeho posledních slov nevnímáme zoufalství, ale odevzdanost a vděčnost za všech­no, co mohl v kněžské službě prožít. Smrt těchto mučedníků ukazuje na důležitost odpuštění ve světle Kristově.Těším se, že se setkáme na slavnosti beatifikace těchto našich diecézních mučedníků v sobotu 6. června na brněnském výstavišti. Registrace probíhá online, zajistí vám místo k sezení a je zdarma. Dostanete se k ní pohodlně z webových stránek věnovaných blahořečení – buladrbola.cz.S přáním požehnané doby postní+ biskup Pavel2026-03-15 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-02-18-15-30-00/Drazí bratři a sestry,Půst je časem, kdy nás Církev, vedená mateřskou péčí, vybízí, abychom tajemství Boha znovu postavili do centra svého života, abychom obnovili svou víru a zabránili tomu, aby naše srdce pohltily starosti a rozptýlení každodenního života.Každá cesta k obrácení začíná tím, že dovolíme Božímu slovu, aby se dotklo našich srdcí, a přijmeme je s pokorným duchem. Existuje vztah mezi slovem, naším přijetím tohoto slova a proměnou, kterou přináší. Z tohoto důvodu je postní cesta vítanou příležitostí naslouchat hlasu Pána a obnovit náš závazek následovat Krista a doprovázet ho na cestě do Jeruzaléma, kde se naplní tajemství jeho utrpení, smrti a vzkříšení.NasloucháníLetos bych se nejprve rád zamyslel nad tím, jak důležité je nasloucháním vytvořit prostor pro slovo. Ochota naslouchat je prvním způsobem, jakým projevujeme svou touhu navázat s někým vztah.Když se Bůh zjevil Mojžíšovi v hořícím keři, sám nás učil, že naslouchání je jednou z jeho charakteristických vlastností: „Viděl jsem utrpení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem jeho volání“ (Ex 3,7). Naslouchání volání utlačovaných je začátkem příběhu osvobození, v němž Pán povolává Mojžíše a posílá ho, aby otevřel cestu spásy pro své děti, které byly zotročeny.Náš Bůh je ten, který se nás snaží zapojit. I dnes s námi sdílí to, co má na srdci. Proto nás naslouchání slovu v liturgii učí naslouchat pravdě reality. Uprostřed mnoha hlasů přítomných v našem osobním životě a ve společnosti nám Písmo svaté pomáhá rozpoznat a reagovat na volání těch, kteří trpí a jsou v úzkosti. Abychom podpořili tuto vnitřní otevřenost k naslouchání, musíme Bohu dovolit, aby nás naučil naslouchat tak, jak to dělá on. Musíme si uvědomit, že „situace chudých je voláním, které v průběhu lidských dějin neustále vyzývá k zamyšlení nad našimi životy, společnostmi, politickými a ekonomickými systémy a v neposlední řadě i nad církví“.PůstPokud je postní doba časem naslouchání, půst je konkrétním způsobem, jak se připravit na přijetí Božího slova. Zdržení se jídla je starodávná asketická praxe, která je nezbytná na cestě obrácení. Právě proto, že se týká těla, půst nám usnadňuje rozpoznat, po čem „toužíme“ a co považujeme za nezbytné pro naše živobytí. Navíc nám pomáhá identifikovat a uspořádat naše „chutě“, udržovat živou naši touhu po spravedlnosti a osvobozovat nás od samolibosti. Učí nás tak modlit se a jednat zodpovědně vůči našim bližním.Svatý Augustin nám svým duchovním vhledem pomáhá pochopit napětí mezi přítomným okamžikem a budoucím naplněním, které charakterizuje tuto péči o srdce. Pozoruje, že: „V průběhu pozemského života je povinností mužů a žen hladovět a žíznit po spravedlnosti, ale nasycení patří do příštího života. Andělé se nasycují tímto chlebem, touto potravou. Lidstvo naopak po něm touží; všichni jsme k němu přitahováni ve své touze. Toto toužebné snažení rozšiřuje duši a zvyšuje její kapacitu.“ Takto chápat půst nám nejen umožňuje ovládat naši touhu, očistit ji a osvobodit, ale také ji rozšiřovat, aby směřovala k Bohu a konání dobra.Abychom však mohli praktikovat půst v souladu s jeho evangelijním charakterem a vyhnout se pokušení, které vede k pýše, musíme jej prožívat ve víře a pokoře. Musí být zakotven ve společenství s Pánem, protože „ti, kdo nejsou schopni se živit Božím slovem se nepostí správně.“ Jako viditelné znamení našeho vnitřního závazku odvrátit se od hříchu a zla s pomocí milosti musí půst zahrnovat i jiné formy sebezapření, které nám pomáhají získat střízlivější životní styl, protože „pouze strohost činí křesťanský život silným a autentickým“.V tomto ohledu bych vás rád pozval k velmi praktické a často nedoceněné formě zdrženlivosti: zdržet se slov, která urážejí a zraňují našeho bližního. Začněme tím, že odzbrojíme svůj jazyk, vyhýbejme se drsným slovům a unáhleným soudům, zdržme se pomluv a hanlivých slov o těch, kteří nejsou přítomni a nemohou se bránit. Místo toho se snažme vážit svá slova a pěstovat laskavost a úctu v našich rodinách, mezi přáteli, v práci, na sociálních sítích, v politických debatách, v médiích a v křesťanských společenstvích. Tímto způsobem slova nenávisti ustoupí slovům naděje a míru.SpolečněKonečně, postní doba zdůrazňuje společenský rozměr naslouchání slovu a půstu. Samotná Bible tento rozměr zdůrazňuje mnoha způsoby. Například kniha Nehemiáš vypráví, jak se lidé shromáždili, aby naslouchali veřejnému čtení Zákona, připravovali se vyznat svou víru a uctívat Boha půstem, aby obnovili smlouvu s Bohem (srov. 9,1-3).Stejně tak jsou naše farnosti, rodiny, církevní skupiny a náboženské komunity povolány k tomu, aby se během postní doby vydaly na společnou cestu, na níž se naslouchání Božímu slovu i volání chudých a země stane součástí našeho společenského života a půst základem upřímného pokání. V tomto kontextu se obrácení netýká pouze našeho svědomí, ale také kvality našich vztahů a dialogu. Znamená to nechat se provokovat realitou a rozpoznat, co skutečně řídí naše touhy – jak v našich církevních společenstvích, tak i ve vztahu k lidské touze po spravedlnosti a smíření.Drazí přátelé, prosme o milost postního období, které nás povede k větší pozornosti vůči Bohu a nejmenším mezi námi. Prosme o sílu, která pochází z půstu, který se vztahuje i na naše používání jazyka, aby ubývalo urážlivých slov a vznikl větší prostor pro hlas druhých. Usilujme o to, aby se naše společenství stala místy, kde je vítán výkřik těch, kteří trpí, a naslouchání otevírá cesty k osvobození, takže jsme připraveni a ochotni přispívat k budování civilizace lásky.Všem vám a vaší postní cestě uděluji své srdečné požehnání.Z Vatikánu, 5. února 2026 na památku svaté Agáty, panny a mučednice.LEO PP. XIV2026-02-18 15:30:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-02-14-06-50-00/2026-02-14 06:50:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-02-13-06-20-00/2026-02-13 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-02-12-06-20-00/2026-02-12 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-02-11-06-20-00/2026-02-11 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-02-08-09-55-00/Soucit Samaritána: milovat tím, že neseme bolest druhéhoDrazí bratři a sestryTřicátý čtvrtý Světový den nemocných bude slavnostně oslaven v Chiclayo v Peru dne 11. února 2026. Při této příležitosti bych doporučil znovu se zamyslet nad postavou milosrdného Samaritána, protože je vždy aktuální a nezbytný pro znovuobjevení krásy charity a sociálního rozměru soucitu. Tato úvaha dále upoutává naši pozornost na potřebné a všechny trpící, zejména nemocné.Všichni známe dojemný příběh z Lukášova evangelia. Ježíš odpovídá zákoníkovi, který se ho ptá, koho má milovat jako svého bližního, tímto příběhem: muž, který cestoval z Jeruzaléma do Jericha, byl přepaden lupiči a ponechán napospas smrti. Zatímco kněz a levita ho minuli, jeden Samaritán se nad ním slitoval, ošetřil mu rány, odvedl ho do hostince a postaral se o něj. Rozhodl jsem se zamyslet se nad tímto biblickým úryvkem z pohledu encykliky Fratelli Tutti, kterou napsal můj milovaný předchůdce papež František. V ní se soucit a milosrdenství vůči potřebným nesnižují pouze na individuální úsilí, ale realizují se prostřednictvím vztahů: s našimi bratry a sestrami v nouzi, s těmi, kteří se o ně starají, a nakonec s Bohem, který nám dává svou lásku.1. Dar setkání: radost z nabídky blízkosti a přítomnostiŽijeme ponořeni v kultuře rychlosti, bezprostřednosti a spěchu – v kultuře „vyhazování“ a lhostejnosti, která nám brání zastavit se na cestě a přiblížit se, abychom rozpoznali potřeby a utrpení, které nás obklopují. V podobenství, když Samaritán uviděl zraněného muže, „neprošel kolem“. Místo toho se na něj podíval otevřeným a pozorným pohledem – pohledem samotného Ježíše –, který ho vedl k lidskému a soucitnému jednání. Samaritán „se zastavil, přiblížil se k muži a osobně se o něj postaral, dokonce utratil své vlastní peníze, aby mu poskytl to, co potřeboval. Především mu věnoval svůj čas.“ Ježíš nás neučí pouze tomu, kdo je náš bližní, ale spíše tomu, jak se stát bližním; jinými slovy, jak se můžeme přiblížit k druhým. V tomto ohledu můžeme se svatým Augustinem potvrdit, že Pán nám nechtěl ukázat, kdo byl bližním toho muže, ale spíše komu by se měl stát bližním. Nikdo totiž není skutečným bližním, dokud se dobrovolně nepřiblíží k druhému. Tím, kdo se stal bližním, byl tedy ten, kdo prokázal milosrdenství.Láska není pasivní; vychází vstříc druhému. Být bližním není dáno fyzickou nebo sociální blízkostí, ale rozhodnutím milovat. Proto se křesťané stávají bližními těm, kteří trpí, a následují příklad Krista, pravého božského Samaritána, který se přiblížil zraněnému lidstvu. Nejedná se o pouhá gesta filantropie, ale o znamení, skrze která vnímáme, že osobní účast na utrpení druhého zahrnuje darování sebe sama. Znamená to jít nad rámec pouhého uspokojení potřeb, aby se naše osoba stala součástí daru. Tento druh charity je nutně živen setkáním s Kristem, který se pro nás z lásky obětoval. Svatý František to krásně vyjádřil, když mluvil o svém setkání s malomocnými a řekl: „Pán sám mě vedl mezi ně“, protože skrze ně objevil sladkou radost z milování.Dar setkání plyne z našeho spojení s Ježíšem Kristem. Uznáváme ho jako milosrdného Samaritána, který nám přinesl věčné spasení, a činíme ho přítomným, kdykoli se natáhneme k zraněnému bratrovi nebo sestře. Svatý Ambrož řekl: „Jelikož nikdo není naším bližním více než ten, kdo uzdravil naše rány, milujme ho jako Pána a také jako bližního; neboť nic není tak blízké jako hlava svým údům. Milujme také ty, kdo napodobují Krista; milujme ty, kdo trpí kvůli chudobě druhých, pro jednotu Těla.“ „Být jedno v Jediném“ – skrze blízkost, přítomnost a lásku přijímanou a sdílenou – znamená radovat se, jako svatý František, ze sladkosti setkání s Pánem.2. Společné poslání péče o nemocnéSvatý Lukáš pokračuje a poznamenává, že Samaritán „byl pohnut soucitem“. Soucit v tomto smyslu znamená hluboký cit, který nás nutí jednat. Je to pocit, který pramení z nitra a vede k odhodlané reakci na utrpení druhého. V tomto podobenství je soucit charakteristickým rysem aktivní lásky; není teoretický ani pouze sentimentální, ale projevuje se konkrétními gesty. Samaritán se přiblížil, ošetřil rány, ujal se péče a poskytl pomoc. Je pozoruhodné, že nejedná izolovaně: „Samaritán našel hostinského, který se o muže postaral; i my jsme povoláni, abychom se sjednotili jako rodina, která je silnější než součet jednotlivých členů.“ Ve své zkušenosti misionáře a biskupa v Peru jsem osobně viděl mnoho lidí, kteří projevují milosrdenství a soucit v duchu Samaritána a hostinského. Členové rodiny, sousedé, zdravotníci, ti, kteří se věnují pastorační péči o nemocné, a mnoho dalších se zastavují, aby se přiblížili, uzdravili, podpořili a doprovázeli ty, kteří to potřebují. Tím, že nabízejí to, co mají, dávají soucitu sociální rozměr. Tato zkušenost, která se odehrává v rámci sítě vztahů, přesahuje pouhé individuální nasazení. Z tohoto důvodu jsem v apoštolské exhortaci Dilexi Te , označil péči o nemocné nejen za „důležitou součást“ poslání církve, ale za autentickou „církevní činnost“. Citoval jsem svatého Cypriána, abych ilustroval, jak tento rozměr slouží jako měřítko zdraví společnosti: „Tato morová rána a pohroma, která se jeví tak strašná a smrtelná, zkoumá spravedlnost každého jednotlivce a prověřuje mysli lidského rodu, aby zjistila, zda zdraví slouží nemocným, zda se příbuzní upřímně milují, zda páni mají soucit se svými nemocnými služebníky, zda lékaři neopouštějí nemocné, kteří prosí o pomoc.“„Být jedním v Jediném“ znamená skutečně uznat, že jsme členy jediného Těla, které přináší Pánovo soucítění s utrpením všech lidí, každý podle svého povolání. Navíc bolest, která nás vede k soucitu, není bolestí cizince; je to bolest člena našeho vlastního Těla, o kterého se máme podle příkazu Krista, naší Hlavy, starat pro dobro všech. V tomto smyslu se naše služba ztotožňuje s Kristovým vlastním utrpením a, je-li nabízena v křesťanském duchu, urychluje naplnění Spasitelovy modlitby za jednotu všech.3. Vždy vedeni láskou k Bohu, abychom se setkali sami se sebou a se svým bližnímV dvojím přikázání „Miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, ze všech svých sil a ze vší své mysli a svého bližního jako sám sebe“ uznáváme prvenství lásky k Bohu a její přímé důsledky pro všechny rozměry lidské lásky a vztahů. „Láska k bližnímu je hmatatelným důkazem autenticity naší lásky k Bohu, jak dosvědčuje apoštol Jan: ‚Nikdo nikdy neviděl Boha; jestliže milujeme jeden druhého, Bůh v nás přebývá a jeho láska je v nás dovršena… Bůh je láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm‘.“ Ačkoli se předmět této lásky liší – Bůh, bližní a člověk sám – a lze jej chápat jako odlišné projevy lásky, zůstávají v zásadě neoddělitelné. Primát božské lásky znamená, že lidské jednání není prováděno z vlastního zájmu nebo pro odměnu, ale jako projev lásky, která přesahuje rituální normy a nachází vyjádření v autentické bohoslužbě. Sloužit bližnímu znamená milovat Boha skrze skutky.Tento pohled nám také umožňuje pochopit skutečný význam lásky k sobě samému. Znamená to odložit jakékoli pokusy zakládat svou sebeúctu nebo pocit důstojnosti na světských stereotypech – jako je úspěch, kariéra, postavení nebo rodinné zázemí – a znovuobjevit své správné místo před Bohem a bližním. Benedikt XVI. poznamenal: „Jako duchovní bytost je lidské stvoření definováno mezilidskými vztahy. Čím autentičtěji tyto vztahy prožívá, tím více zraje jeho osobní identita. Člověk nezískává svou hodnotu izolací, ale tím, že se staví do vztahu s ostatními a s Bohem.“Drazí bratři a sestry, „skutečným lékem na rány lidstva je životní styl založený na bratrské lásce, která má svůj kořen v lásce k Bohu.“ Upřímně doufám, že náš křesťanský životní styl bude vždy odrážet tohoto bratrského „samaritánského“ ducha – ducha, který je vstřícný, odvážný, oddaný a podporující, zakořeněný v našem spojení s Bohem a naší víře v Ježíše Krista. Zapáleni touto božskou láskou budeme jistě schopni obětovat se pro dobro všech, kteří trpí, zejména našich bratrů a sester, kteří jsou nemocní, starší nebo postižení.Vzdejme modlitby Panně Marii, Zdraví nemocných, a prosme ji, aby pomáhala všem, kteří trpí a potřebují soucit, útěchu a naslouchající ucho. Vyprošujme si její přímluvu touto starobylou modlitbou, kterou se modlí rodiny za ty, kteří žijí s nemocí a bolestí:Sladká Matko, neopouštěj mě. Neodvracej ode mě své oči. Kráčej se mnou v každém okamžiku a nikdy mě neopouštěj. Ty, která mě vždy chráníš jako pravá Matka, vypros mi požehnání Otce, Syna a Ducha Svatého.Srdečně uděluji své apoštolské požehnání všem nemocným, jejich rodinám a těm, kteří se o ně starají – zdravotníkům i pastoračním pracovníkům – a zvláště všem, kteří se účastní tohoto Světového dne nemocných.Vatikán, 13. ledna 2026LEV XIV.2026-02-08 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-02-06-06-20-00/2026-02-06 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2026-01-01-10-00-00/https://slovo.proglas.cz/duchovni/papez-lev-xiv/poselstvi-papeze-lva-k-59-svetovemu-dni-miru-1-1-2026/Poselství papeže Lva XIV. k 59. světovému dni míru 1. ledna 2026. Vydáno 18. 12. 2025Mír s vámi všemi. Směřování k neozbrojenému a odzbrojujícímu míru„Mír s tebou!“ Tento prastarý pozdrav, který je dodnes běžný v mnoha kulturách, nabyl na Velikonoční neděli večer nové síly na rtech vzkříšeného Ježíše. „Pokoj vám“ (J 20,19.21) je jeho slovo, které nejenže vyjadřuje přání, ale také přináší definitivní změnu v těch, kteří je přijímají, a tím i v celé realitě. Proto nástupci apoštolů každý den a po celém světě vyjadřují nejtišší revoluci: „Pokoj s vámi!“ Od večera mého zvolení biskupem Říma jsem chtěl svůj pozdrav začlenit do tohoto společného prohlášení. A chci to zopakovat: toto je mír vzkříšeného Krista, mír neozbrojený a odzbrojující, pokorný a vytrvalý. Pochází od Boha, Boha, který nás všechny bezpodmínečně miluje. Mír vzkříšeného KristaTen, kdo zvítězil nad smrtí a zbořil zdi oddělující lidi (srov. Ef 2,14), je Dobrý pastýř, který dává život za své stádo a má mnoho ovcí i mimo ohradu ovčína: Kristus, náš mír. Jeho přítomnost, jeho dar, jeho vítězství se odrážejí ve vytrvalosti mnoha svědků, skrze které Boží dílo pokračuje ve světě a stává se ještě viditelnějším a jasnějším v temnotě dnešní doby.Kontrast mezi temnotou a světlem totiž není jen biblickým obrazem popisujícím útrapy, z nichž se rodí nový svět: je to zkušenost, která nás provází a otřásá námi v souvislosti se zkouškami, kterým čelíme, v historických okolnostech, v nichž žijeme. Vidět světlo a věřit v něj je nezbytné, abychom neupadli do temnoty. Je to požadavek, který jsou Ježíšovi učedníci povoláni žít jedinečným a privilegovaným způsobem, ale který si mnoha způsoby umí najít cestu do srdce každého člověka. Mír existuje, chce v nás přebývat, má mírnou moc osvětlovat a rozšiřovat inteligenci, odolává násilí a vítězí nad ním. Mír má dech věčnosti: zatímco zlu se volá „dost“, míru se šeptá „navždy“. Do tohoto horizontu nás uvedl Vzkříšený. V tomto tušení žijí pracovníci a pracovnice míru, kteří v dramatu toho, co papež František nazval „třetí světovou válkou po částech“, stále odolávají kontaminaci temnoty, jako strážci v noci.Opak, tedy zapomenout na světlo, je bohužel možný: pak se ztrácí realismus a podléhá se částečnému a zkreslenému zobrazení světa ve znamení temnoty a strachu. Není dnes málo těch, kteří nazývají realistickými příběhy bez naděje, slepé ke kráse druhých, zapomínající na Boží milost, která vždy působí v lidských srdcích, jakkoli jsou zraněna hříchem. Svatý Augustin vybízel křesťany, aby navázali nerozlučné přátelství s mírem, aby jej uchovávali v hloubi svého ducha a mohli tak vyzařovat jeho jasné teplo do svého okolí. Ve svém poselství své komunitě napsal: „Chcete-li přivést ostatní k míru, mějte jej nejprve sami; buďte především pevní v míru. Abyste mohli zapálit ostatní, musíte mít uvnitř sebe zapálenou jiskru.“Ať už máme dar víry, nebo se nám zdá, že jej nemáme, milí bratři a sestry, otevřeme se míru! Přijměme jej a uznáme jej, místo abychom jej považovali za vzdálený a nemožný. Mír není jen cílem, ale také přítomností a cestou. I když je uvnitř i vně nás ohrožován, jako malý plamínek ohrožený bouří, chraňme jej a nezapomínejme na jména a příběhy těch, kteří nám jej svědčili. Je to princip, který vede a určuje naše volby. I na místech, kde zůstaly jen trosky a kde se beznaděj zdá nevyhnutelná, právě dnes nacházíme ty, kteří na mír nezapomněli. Stejně jako v noci o Velikonocích Ježíš vstoupil do místnosti, kde se nacházeli jeho učedníci, vystrašení a skleslí, tak i mír vzkříšeného Krista pokračuje v překračování dveří a bariér prostřednictvím hlasů a tváří jeho svědků. Je to dar, který nám umožňuje nezapomenout na dobro, uznat ho za vítěze, znovu se pro něj rozhodnout a společně ho následovat.Neozbrojený mírKrátce před svým zajetím, v okamžiku intenzivní důvěry, řekl Ježíš těm, kteří byli s ním: „Zanechávám vám mír, dávám vám svůj mír. Ne jako dává svět, já vám ho dávám.“ A hned dodal: „Ať se vaše srdce neznepokojuje a nemá strach“ (J 14,27). Znepokojení a strach se jistě mohly týkat násilí, které se na něj brzy sneslo. Hlouběji vzato, evangelia neskrývají, že učedníky znepokojila jeho nenásilná odpověď: cesta, kterou všichni, především Petr, zpochybňovali, ale na které je Mistr až do konce žádal, aby ho následovali. Ježíšova cesta je i nadále důvodem znepokojení a strachu. A on opakuje s rozhodností těm, kteří by ho chtěli bránit: „Vrať meč do pochvy“ (J 18,11). Mír vzkříšeného Ježíše je neozbrojený, protože neozbrojený byl i jeho boj v konkrétních historických, politických a sociálních okolnostech. Křesťané musí společně prorocky svědčit o této novosti, pamětliví tragédií, na nichž se příliš často podíleli. Velké podobenství o posledním soudu vybízí všechny křesťany, aby v tomto vědomí jednali s milosrdenstvím (srov. Mt 25,31-46). A při tom najdou po svém boku bratry a sestry, kteří různými způsoby dokázali naslouchat bolesti druhých a vnitřně se osvobodili od klamu násilí.Ačkoli dnes není málo lidí, jejichž srdce je připraveno na mír, ovládá je velký pocit bezmocnosti tváří v tvář stále nejistějšímu vývoji událostí. Již svatý Augustin poukazoval na zvláštní paradox: „Není těžké mít mír. Je přinejhorším těžší ho chválit. Pokud ho chceme chválit, potřebujeme schopnosti, které nám možná chybí; hledáme správné myšlenky, zvažujeme slova. Pokud ho však chceme mít, je tam, na dosah ruky, a můžeme ho mít bez jakékoli námahy.“ Když zacházíme s mírem jako s vzdáleným ideálem, nakonec nepovažujeme za skandální, že jej lze popírat a že se dokonce vede válka, aby se dosáhlo míru. Zdá se, že chybí správné myšlenky, zvážené věty, schopnost říci, že mír je blízko. Pokud mír není prožitou realitou, kterou je třeba chránit a pěstovat, šíří se agresivita v domácím i veřejném životě. Ve vztahu mezi občany a vládci se dostáváme do situace, kdy se za chybu považuje skutečnost, že nejsme dostatečně připraveni na válku, na reakci na útoky, na odpověď na násilí. Daleko za hranicemi principu legitimní obrany je na politické úrovni tato logika protikladů nejaktuálnějším faktorem v globální destabilizaci, která každým dnem nabývá na dramatičnosti a nepředvídatelnosti. Není náhodou, že opakované výzvy ke zvýšení vojenských výdajů a z toho vyplývající rozhodnutí jsou mnoha vládci prezentovány s odůvodněním nebezpečnosti ostatních. Odstrašující síla moci, a zejména jaderná odstrašující síla, totiž ztělesňují iracionalitu vztahů mezi národy, které nejsou založeny na právu, spravedlnosti a důvěře, ale na strachu a nadvládě síly. „V důsledku toho – jak již ve své době psal svatý Jan XXIII. – žijí lidé v noční můře hurikánu, který se může každou chvíli rozpoutat s nepředstavitelnou silou. Zbraně totiž existují; a i když je těžké uvěřit, že existují lidé schopní převzít odpovědnost za zničení a utrpení, které by válka způsobila, nelze vyloučit, že nepředvídatelná a nekontrolovatelná událost může zapálit jiskru, která uvede do pohybu válečný aparát.“ V průběhu roku 2024 vzrostly celosvětové vojenské výdaje o 9,4 % oproti předchozímu roku, což potvrzuje nepřetržitý trend posledních deseti let, a dosáhly částky 2 718 miliard dolarů, což představuje 2,5 % světového HDP. Navíc se dnes zdá, že na nové výzvy se chce reagovat nejen obrovským ekonomickým úsilím o zbrojení, ale také přeorientováním vzdělávací politiky: namísto kultury paměti, která uchovává poznatky získané v 20. století a nezapomíná na miliony obětí, se ve školách a na univerzitách, stejně jako v médiích, propagují komunikační kampaně a vzdělávací programy, které šíří vnímání hrozeb a předávají pouze ozbrojenou představu obrany a bezpečnosti.Nicméně „kdo skutečně miluje mír, miluje i nepřátele míru“. Svatý Augustin tak doporučoval nezničit mosty a netrvat na výčitkách, ale upřednostnit naslouchání a, pokud možno, setkání s argumenty druhých. Před šedesáti lety skončilo Druhé vatikánské koncil s vědomím naléhavé potřeby dialogu mezi církví a současným světem. Zejména konstituce Gaudium et spes upozorňovala na vývoj válečné praxe: „Charakteristickým rizikem moderní války je skutečnost, že téměř nabízí těm, kteří disponují nejmodernějšími vědeckými zbraněmi, příležitost k páchání takových zločinů a že určitým neúprosným řetězcem událostí může vést k tomu, že lidé přijmou ty nejstrašnější rozhodnutí. Aby se to v budoucnu již nikdy neopakovalo, biskupové z celého světa, nyní shromáždění, vyzývají všechny, zejména vládce a nejvyšší vojenské velitele, aby před Bohem a před celým lidstvem neustále zvažovali obrovskou váhu své odpovědnosti.“ Potvrzujeme výzvu koncilních otců a považujeme dialog za nejúčinnější cestu na všech úrovních. Konstatujeme, že další technologický pokrok a použití umělé inteligence v oblasti vojenství radikálně prohloubily tragiku ozbrojených konfliktů. Dokonce se rýsuje proces zbavování odpovědnosti politických a vojenských vůdců, a to z důvodu rostoucího „delegování“ rozhodnutí týkajících se života a smrti lidských bytostí na stroje. Jedná se o bezprecedentní destruktivní spirálu právního a filozofického humanismu, na kterém spočívá a který chrání každou civilizaci. Je třeba odsoudit obrovskou koncentraci soukromých ekonomických a finančních zájmů, které tlačí státy tímto směrem, ale to nestačí, pokud současně nepodporujeme probuzení svědomí a kritického myšlení. Encyklika Fratelli tutti představuje svatého Františka z Assisi jako příklad takového probuzení: „V tom světě plném strážních věží a obranných hradeb prožívala města krvavé války mezi mocnými rody, zatímco chudinské čtvrti na okraji města se rozrůstaly. Tam František nalezl v sobě pravý mír, osvobodil se od veškeré touhy po nadvládě nad ostatními, stal se jedním z nejnižších a snažil se žít v harmonii se všemi.“ Je to příběh, který chce v nás pokračovat a který vyžaduje, abychom spojili své síly a vzájemně přispívali k odzbrojujícímu míru, míru, který vychází z otevřenosti a evangelijní pokory.Odzbrojující mírDobrota je odzbrojující. Možná proto se Bůh stal dítětem. Tajemství Vtělení, které dosahuje svého nejnižšího bodu sestoupením do podsvětí, začíná v lůně mladé matky a projevuje se v jeslích v Betlémě. „Mír na zemi“ zpívají andělé a ohlašují přítomnost bezbranného Boha, od kterého může lidstvo objevit, že je milováno, pouze tím, že se o něj stará (srov. Lk 2,13-14). Nic nás nedokáže změnit tak, jako dítě. A možná právě myšlenka na naše děti, na děti a také na ty, kteří jsou křehcí jako ony, nám probodává srdce (srov. Sk 2,37). V této souvislosti můj ctěný předchůdce psal, že „lidská křehkost má moc učinit nás jasnějšími ohledně toho, co trvá a co pomíjí, co dává život a co zabíjí. Možná proto máme tak často sklon popírat omezení a vyhýbat se křehkým a zraněným lidem: mají moc zpochybnit směr, který jsme si zvolili jako jednotlivci i jako společenství“. Jan XXIII. jako první představil perspektivu úplného odzbrojení, které lze dosáhnout pouze obnovou srdce a rozumu. V encyklice Pacem in terris napsal: „Je třeba uznat, že zastavení zbrojení pro válečné účely, jeho skutečné omezení a tím spíše jeho odstranění jsou nemožné nebo téměř nemožné, pokud současně nedojde k úplnému odzbrojení; tj. pokud se nerozloží také duše a upřímně se nepokusí rozptýlit v nich válečnou psychózu: to zase znamená, že kritérium míru založené na rovnováze zbraní musí být nahrazeno zásadou, že skutečný mír lze vybudovat pouze na vzájemné důvěře. Domníváme se, že se jedná o cíl, který lze dosáhnout. Jelikož je požadován zdravým rozumem, je velmi žádoucí a má nejvyšší užitek.Jedná se o zásadní službu, kterou musí náboženství poskytovat trpícímu lidstvu, a to tím, že budou bdít nad rostoucími pokusy přeměnit na zbraně i myšlenky a slova. Velké duchovní tradice, stejně jako správné používání rozumu, nás vedou k překonání pout krve nebo etnické příslušnosti, k překonání bratrství, které uznává pouze ty, kdo jsou podobní, a odmítá ty, kdo jsou odlišní. Dnes vidíme, že to není samozřejmé. Bohužel je stále častější součástí současného obrazu vtahování slov víry do politického boje, žehnání nacionalismu a náboženské ospravedlňování násilí a ozbrojeného boje. Věřící musí aktivně, především svým životem, vyvracet tyto formy rouhání, které znesvěcují svaté jméno Boží. Proto je spolu s činy více než kdy jindy nutné pěstovat modlitbu, spiritualitu, ekumenický a mezináboženský dialog jako cesty k míru a jazyky setkávání tradic a kultur. Na celém světě je žádoucí, aby „každá komunita se stala ‚domovem míru‘, kde se lidé učí odstraňovat nepřátelství prostřednictvím dialogu, kde se praktikuje spravedlnost a zachovává odpuštění“. Dnes více než kdy jindy je totiž třeba ukázat, že mír není utopií, a to prostřednictvím pozorné a plodné pastorační kreativity.Na druhou stranu to nesmí odvádět pozornost všech od důležitosti politické dimenze. Ti, kdo jsou povoláni k veřejné odpovědnosti na nejvyšších a nejkvalifikovanějších místech, „aby důkladně zvážili problém mírového urovnání vztahů mezi politickými společenstvími na celosvětové úrovni: urovnání založené na vzájemné důvěře, upřímnosti v jednáních, věrnosti přijatým závazkům. Ať prozkoumají tento problém, aby našli bod, odkud je možné začít směřovat k loajálním, trvalým a plodným dohodám“.Je to odzbrojující cesta diplomacie, mediace, mezinárodního práva, která je bohužel popírána stále častějšími porušováními dohod, které byly dosaženy s velkým úsilím, v kontextu, který by vyžadoval nikoli delegitimizaci, ale spíše posílení nadnárodních institucí.Dnes jsou spravedlnost a lidská důstojnost více než kdy jindy vystaveny nerovnováze sil mezi nejsilnějšími. Jak žít v době destabilizace a konfliktů a osvobodit se od zla? Je třeba motivovat a podporovat každou duchovní, kulturní a politickou iniciativu, která udržuje naději naživu, a bránit šíření „fatalistických postojů, jako by současné dění bylo způsobeno anonymními neosobními silami a strukturami nezávislými na lidské vůli“. Pokud je totiž „nejlepším způsobem, jak vládnout a postupovat bez omezení, zasévat beznaděj a vyvolávat neustálou nedůvěru, byť maskovanou obranou některých hodnot“,je třeba takové strategii čelit rozvojem uvědomělých občanských společností, forem odpovědného sdružování, zkušeností nenásilné participace a praktik restorativní justice v malém i velkém měřítku. To již jasně zdůraznil Lev XIII. v encyklice Rerum novarum: „Pocit vlastní slabosti vede člověka k tomu, že chce spojit své dílo s dílem druhých. Písmo říká: Lepší je být ve dvou než sám, protože dva mají větší výhodu ve své práci. Pokud jeden upadne, druhý ho podrží. Běda tomu, kdo je sám; když upadne, nemá ruku, která by ho zvedla (Eccl4,9-10). A jinde: bratr, kterému pomáhá bratr, je jako opevněné město (Prov 18,19)“. Ať je to plodem Jubilea naděje, které podnítilo miliony lidí, aby znovu objevili své poutnické poslání a zahájili v sobě odzbrojení srdce, mysli a života, na které Bůh brzy odpoví splněním svých slibů: „Bude soudcem mezi národy a rozhodčím mezi mnoha lidmi. Zlomí své meče a udělají z nich pluhy, ze svých kopí udělají srpy; žádný národ již nezvedne meč proti jinému národu, již se nebudou učit umění války. Dome Jákobův, pojďte, pojďme ve světle Páně“ (Iz 2,4-5).Vatikán, 8. prosince 2025LEV XIV. _____________________Srov. Apoštolské požehnání „Urbi et Orbi“ a první pozdrav, Centrální lodžie baziliky sv. Petra (8. května 2025). Augustin z Hippony,Discorso357, 3. Tamtéž, 1. Jan XXIII., Encyklika Pacem in terris(11. dubna 1963), 60. Srov. SIPRI Yearbook: Armaments, Disarmament and International Security(2025). Augustin z Hippony,Discorso357, 1. Ekumenický koncil II, Pastorační konstituce Gaudium et spes, 80. František, Encyklika Fratelli tutti(3. října 2020), 4. Tamtéž, Dopis řediteli deníku Corriere della Sera(14. března 2025).Jan XXIII., Encyklika Pacem in terris(11. dubna 1963), 61. Projev k biskupům Italské biskupské konference (17. června 2025). Jan XXIII., Encyklika Pacem in terris (11. dubna 1963), 63. Benedikt XVI., Encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 42. František, Encyklika Fratelli tutti (3. října 2020), 15. Lev XIII., Encyklika Rerum novarum (15. května 1891), 37. 2026-01-01 10:00:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-11-23-09-55-00/Poselství papeže Lva XIV. ke 40. Světovému dni mládeže 2025 „Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku“ (Jan 15,27). Drazí mladí, na začátku svého prvního poselství, které k vám směřuje, vám chci především poděkovat! Děkuji vám za radost, kterou jste přinesli, když jste přijeli do Říma na vaše Jubileum, a děkuji také všem mladým lidem ze všech částí světa, kteří se k nám připojili v modlitbě. Byla to cenná událost pro obnovu nadšení z víry a pro sdílení naděje, která hoří v našich srdcích! Proto se snažme, aby jubilejní setkání nezůstalo jen izolovaným okamžikem, ale aby pro každého z vás znamenalo krok vpřed v křesťanském životě a silné povzbuzení k vytrvalosti ve vydávání svědectví o víře. Právě tato dynamika je v centru příštího Světového dne mládeže, který budeme slavit v neděli 23. listopadu, o slavnosti Krista Krále, a který bude mít téma „Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku“ (Jan 15,27). V moci Ducha Svatého se připravujeme, abychom se z poutníků naděje stali odvážnými svědky Krista. Začněme tedy již nyní cestu, která nás povede až k mezinárodnímu SDM v Soulu v roce 2027. Z této perspektivy bych se chtěl zaměřit na dva aspekty svědectví: na naše přátelství s Ježíšem, které přijímáme od Boha jako dar; a na angažovanost každého ve společnosti jako budovatelů míru. Přátelé, a proto svědci Křesťanské svědectví se rodí z přátelství s Pánem, ukřižovaným a vzkříšeným pro spásu všech. Nezaměňuje se s ideologickou propagandou, ale je to skutečný princip vnitřní proměny a sociálního zcitlivění. Ježíš nazval svými „přáteli“ učedníky, kterým dal poznat Boží království a které požádal, aby s ním zůstali, aby utvářeli jeho společenství a aby je mohl poslat hlásat evangelium (srov. Jan 15,15.27). Když nám Ježíš říká: „Vydávejte svědectví“, ujišťuje nás, že nás považuje za své přátele. Jedině On doopravdy ví, kdo jsme a proč jsme zde; zná srdce vás mladých, vaše rozhořčení tváří v tvář diskriminaci a nespravedlnosti, vaši touhu po pravdě a kráse, po radosti a míru. Jako váš přítel vám naslouchá, motivuje vás a vede a povolává každého k novému životu. Pohled Ježíše, který si vždycky přeje pouze naše dobro, nás předchází (srov. Mk 10,21). Nechce nás mít jako sluhy ani jako „aktivisty“ nějaké strany, ale povolává nás, abychom s ním byli jako přátelé, aby se náš život obnovil. A svědectví spontánně vychází z radostné novosti tohoto přátelství. Je to jedinečné přátelství, které nám dává společenství s Bohem; věrné přátelství, které nám umožňuje objevit naši důstojnost i důstojnost druhých; věčné přátelství, které nemůže zničit ani smrt, protože má svůj počátek v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Pánu. Zamysleme se nad poselstvím, které nám apoštol Jan zanechává na konci čtvrtého evangelia: „To je ten učedník, který o tom všem vydává svědectví a to všechno zaznamenal – a víme, že jeho svědectví je pravdivé“ (Jan 21,24). Celé předchozí vyprávění je souhrnně označeno jako „svědectví“, plné vděčnosti a údivu, podané od učedníka, který nikdy neuvádí své jméno, ale označuje se jako „učedník, kterého Ježíš miloval“. Toto pojmenování je odrazem vztahu: není to jméno jednotlivce, ale svědectví osobního pouta s Kristem. To je to, co je pro Jana skutečně důležité: být učedníkem Pána a cítit se jím milován. Chápeme tedy, že křesťanské svědectví je plodem vztahu víry a lásky s Ježíšem, v němž nacházíme spásu svého života. To, co píše apoštol Jan, platí i pro vás, drazí mladí lidé. Jste zváni Kristem, abyste ho následovali a posadili se vedle něj, abyste naslouchali jeho srdci a zblízka sdíleli jeho život! Každý je pro něho „milovaný učedník“ a tato láska dává zrod radosti ze svědectví. Dalším odvážným svědkem evangelia je Ježíšův předchůdce Jan Křtitel, který „svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho“ (Jan 1,7). Přestože se těšil mezi lidmi velkému věhlasu, věděl dobře, že je jenom „hlas“, který ukazuje na Spasitele: „Hle, Beránek Boží“ (Jan 1,36). Jeho příklad nám připomíná, že cílem skutečného svědka není ovládnout scénu; ani nehledá následovníky, které by poutal k sobě. Skutečný svědek je pokorný a vnitřně svobodný, především od sebe samého, tedy od nároku být středem pozornosti. Proto je svobodný naslouchat, interpretovat a také říkat pravdu všem, a to i před mocnými. Od Jana Křtitele se učíme, že křesťanské svědectví není hlásáním sebe samých a neoslavuje naše duchovní, intelektuální nebo morální schopnosti. Pravé svědectví znamená rozpoznat a ukázat Ježíše, když se zjeví, toho jediného, který nás zachraňuje. Jan ho rozpoznal mezi hříšníky, uprostřed obyčejných lidí. Proto Papež František tolik trval na tom, že pokud nevyjdeme ze sebe samých a z našich komfortních zón, pokud nejdeme k chudým a k těm, kdo se cítí vyloučeni z Božího království, nesetkáme se s Kristem a nevydáme o něm svědectví. Ztrácíme pak podivuhodnou radost z toho, že jsme evangelizováni a že evangelizujeme. Drazí, zvu každého z vás, abyste pokračovali v hledání Ježíšových přátel a svědků v Bibli. Četbou evangelií si uvědomíte, že všichni nalezli skutečný smysl života v živém vztahu s Kristem. Naše nejhlubší otázky skutečně nebudou slyšeny a ani nenaleznou odpověď při nekonečném skrolování na mobilu, které sice upoutává naši pozornost, ale zanechává naši mysl unavenou a srdce prázdné. Nedojdeme s těmito otázkami daleko, pokud se budeme držet uzavřeni v sobě samých nebo v příliš úzkých okruzích. Naplnění našich autentických tužeb vždy prochází skrze vycházení ze sebe. Svědci, a proto misionáři Tímto způsobem se vy, mladí, můžete za pomoci Ducha Svatého stát misionáři Krista ve světě. Mnoho vašich vrstevníků je vystaveno násilí, nuceno používat zbraně, dohnáno k odloučení od svých blízkých, k migraci a k útěku. Mnohým chybí vzdělání a další základní potřeby. Všichni s vámi sdílejí hledání smyslu a nejistotu, která ho doprovází, nepohodlí z rostoucích sociálních nebo pracovních tlaků, obtíž s řešením rodinných krizí, bolestivý pocit nedostatku příležitostí, výčitky svědomí za spáchané chyby. Vy sami se můžete postavit po bok jiných mladých lidí, kráčet s nimi a ukázat, že Bůh se v Ježíši stal blízkým každému člověku. Jak rád říkal papež František: „Kristus ukazuje, že Bůh je blízkost, soucit a něha“ (Encyklika Dilexit nos,35). Je pravda, že vydávat svědectví není vždy snadné. V evangeliích často nacházíme napětí mezi přijetím a odmítnutím Ježíše: „To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila“ (Jan 1,5). Podobně i učedník-svědek zakouší na vlastní kůži odmítnutí a někdy dokonce i násilný odpor. Pán tuto bolestivou skutečnost neskrývá: „Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15,20). Právě to se stává příležitostí uvádět do praxe nejvyšší přikázání: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44). To je to, co dělali mučedníci již od počátku církve. Drazí mladí, to není jen příběh, který patří minulosti. I dnes, na mnoha místech světa, trpí křesťané a lidé dobré vůle pronásledováním, lží a násilím. Možná i vy jste se setkali s touto bolestnou zkušeností a možná jste byli v pokušení reagovat instinktivně, klesnout na úroveň těch, kteří vás odmítli, a zaujmout agresivní postoje. Vzpomeňme si však na moudrou radu svatého Pavla: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21). Nenechte se tedy odradit; stejně jako svatí, i vy jste povoláni vytrvat v naději, zejména tváří v tvář obtížím a překážkám. Bratrství jako pouto míru Z přátelství s Kristem, jež je darem Ducha Svatého v nás, se rodí způsob života, který v sobě nese charakteristiku bratrství. Mladý člověk, který se setkal s Kristem, přináší všude „teplo“ a „chuť“ bratrství a kdokoli s ním nebo s ní přijde do kontaktu, je přitahován do nové a hluboké dimenze, tvořené nesobeckou blízkostí, upřímným soucitem a věrnou něžností. Duch Svatý nás vede k tomu, abychom viděli bližního novýma očima: v tom druhém se skrývá bratr, sestra! Svědectví bratrství a míru, které v nás probouzí přátelství s Kristem, nás pozvedá z lhostejnosti a z duchovní lenosti, pomáhá nám překonávat uzavřenost a podezřívavost. Rovněž nás navzájem spojuje a pohání nás k tomu, abychom se společně angažovali od dobrovolnictví až po lásku žitou v politice, abychom budovali nové životní podmínky pro všechny. Nenásledujte ty, kteří používají slova víry k rozdělování, ale místo toho se organizujte, abyste odstraňovali nerovnosti a usmiřovali polarizované a utlačované komunity. Proto, drazí přátelé, naslouchejme Božímu hlasu v nás a přemáhejme svůj egoismus tím, že se stáváme aktivními tvůrci míru. Potom se ten mír, který je darem vzkříšeného Pána (srov. Jan 20,19), stane ve světě viditelným skrze společné svědectví těch, kdo nesou v srdci jeho Ducha. Nejdražší mladí, tváří v tvář utrpení a nadějím světa upřeme svůj pohled na Ježíše. Když se chystal zemřít na kříži, svěřil Pannu Marii Janovi jako matku a jí, Marii, svěřil Jana jako jejího syna. Tento krajní dar lásky platí pro každého učedníka, pro nás všechny. Vyzývám vás proto, abyste přijali toto svaté pouto s Pannou Marií, naší Matkou plnou lásky a porozumění, a pěstovali jej zvláště modlitbou růžence. Tak v každé životní situaci zakusíme, že nikdy nejsme sami, ale vždy jsme milované Boží děti, jimž On odpouští a dodává jim odvahu. O tom vydávejte radostné svědectví! Ve Vatikánu 7. října 2025, památka Panny Marie Růžencové LEV XIV., papež2025-11-23 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-11-16-09-55-00/Poselství papeže Lva XIV. k 9. Světovému dni chudých(33. neděle v mezidobí, 16. listopadu 2025)„Vždyť tys má naděje, Pane“ (Žl 71,5)  1. „Vždyť tys má naděje, Pane“ (Žl 71,5). Tato slova vytryskla ze srdce utlačovaného velikými těžkostmi: „Dals mi prožít mnoho zlých útrap“ (v. 20), praví žalmista. Přesto je jeho duše otevřená a důvěřivá, protože je pevná ve víře, která uznává oporu v Bohu a vyznává jej: „Tys moje skála a tvrz“ (v. 3). Odtud pramení neochvějná důvěra, že naděje v něho neklame: „K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky!“ (v. 1).   Uprostřed životních zkoušek je naděje oživována pevnou a povzbuzující jistotou Boží lásky, kterou do srdcí vylil Duch Svatý. Proto neklame (srov. Řím 5,5) a svatý Pavel může napsat Timoteovi: „A když my na to vynakládáme všecky své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme založili svou naději na živém Bohu“ (1 Tim 4,10). Živý Bůh je totiž „Bůh naděje“ (Řím 15,13), který se v Kristu skrze jeho smrt a vzkříšení stal „naší nadějí“ (1 Tim 1,1). Nesmíme zapomínat, že jsme byli spaseni v této naději, v níž musíme zůstat zakořeněni.   2. Chudý člověk se může stát svědkem silné a spolehlivé naděje právě proto, že ji vyznává v nejistých životních podmínkách plných strádání, křehkosti a vyloučení. Nespoléhá se na jistoty moci a majetku, naopak, trpí jimi a často se stává jejich obětí. Jeho naděje může spočívat pouze někde jinde. Jestliže uznáme, že Bůh je naší první a jedinou nadějí, i my sami přejdeme od pomíjivých nadějí k naději trvalé. V touze mít Boha za společníka na cestě ztrácejí bohatství svůj význam, protože objevujeme skutečný poklad, který opravdu potřebujeme. Jasně a silně zaznívají slova, kterými Pán Ježíš vybízel své učedníky: „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani mol, ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást“ (Mt 6,19–20).   3. Největší chudobou je neznat Boha. Připomněl nám to papež František v Evangelii gaudium: „Nejhorší diskriminací, kterou trpí chudí, je nedostatek duchovní pozornosti. Nezměrná většina chudých se vyznačuje zvláštní otevřeností víře. Potřebují Boha a nemůžeme jim nenabízet jeho přátelství, jeho požehnání, jeho Slovo, slavení svátostí a cestu růstu a zrání ve víře“ (čl. 200). Zde je zásadní a zcela originální poznání toho, jak najít svůj poklad v Bohu. Apoštol Jan zdůrazňuje: „Říkáli kdo: ,Miluji Boha‘, ale (přitom) nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20).   Toto je pravidlo víry a tajemství naděje: všechny pozemské statky, hmotné věci, světské radosti, hospodářský blahobyt, byť jsou důležité, nestačí k tomu, aby srdce bylo šťastné. Bohatství často klame a vede k dramatickým situacím chudoby, především k přesvědčení, že Boha nepotřebujeme a že můžeme žít nezávisle na něm. Na mysli člověku vytanou slova sv. Augustina: „Všechna tvá naděje ať je v Bohu: pociťuj, že ho potřebuješ, abys byl jím naplněn. Bez něho ti všechno, co budeš mít, poslouží jen k tomu, abys byl ještě prázdnější“ (Enarr. in Ps. 85,3).   4. Křesťanská naděje, na kterou odkazuje Boží slovo, je jistotou na cestě životem, protože nezávisí na lidské síle, ale na příslibu Boha, který je vždy věrný. Proto křesťané již od počátku chtěli naději ztotožnit se symbolem kotvy, která nabízí stabilitu a bezpečí. Křesťanská naděje je jako kotva, která připoutává naše srdce k zaslíbení Pána Ježíše, který nás spasil svou smrtí a vzkříšením a který se k nám znovu vrátí. Tato naděje nadále ukazuje jako skutečný horizont života „nová nebesa“ a „novou zemi“ (2 Petr 3,13), kde existence všech tvorů najde svůj skutečný smysl, protože naše pravá vlast je v nebesích (srov. Flp 3,20).   Boží město nás tedy zavazuje k péči o města lidská. Ta se mu musí od nynějška začít podobat. Naděje, podporovaná Boží láskou, kterou nám Duch Svatý vlévá do srdce (srov. Řím 5,5), proměňuje lidské srdce v úrodnou půdu, kde může klíčit láska k životu tohoto světa. Tradice církve neustále potvrzuje cyklický vztah mezi třemi teologálními ctnostmi: vírou, nadějí a láskou. Naděje se rodí z víry, která ji živí a udržuje, na základě lásky, která je matkou všech ctností. A lásku potřebujeme dnes, právě teď. Není to zaslíbení, ale skutečnost, na kterou se díváme s radostí a odpovědností – týká se nás a směřuje naše rozhodnutí ke společnému dobru. Kdo naopak postrádá lásku, postrádá nejen víru a naději, ale bere naději i svému bližnímu.   5. Biblická výzva k naději s sebou tedy nese povinnost bezodkladně převzít konsekventní odpovědnost v dějinách. Láska je totiž „největším sociálním přikázáním“ (Katechismus katolické církve, 1889). Chudoba má strukturální příčiny, které je třeba řešit a odstranit. Než se tak stane, jsme všichni povoláni k vytváření nových znamení naděje, která budou svědčit o křesťanské lásce, jak to činili mnozí svatí a svaté v každé době. Například nemocnice a školy jsou instituce, které byly vytvořeny, aby vyjadřovaly přijetí nejslabších a nejvíce opomíjených. Měly by být již součástí státní politiky každé země, ale války a nerovnosti tomu často brání. Znameními naděje se dnes stále více stávají domovy pro seniory, komunity pro nezletilé, poradny a azylové domy, jídelny pro chudé, noclehárny, všem dostupné vzdělání – kolik je to často skrytých znamení, kterých si možná nevšímáme, a přesto jsou tak důležitá pro to, abychom se zbavili lhostejnosti a zapojili se do různých forem dobrovolnické činnosti!   Chudí nejsou pro církev nějakou okrajovou záležitostí, ale nejmilovanějšími bratry a sestrami, protože každý z nich svou existencí, ale i slovy a moudrostí, kterou v sobě nese, vybízí k tomu, abychom se dotkli pravdy evangelia. Proto má Světový den chudých připomenout našim společenstvím, že chudí jsou středem celé pastorační práce. Nejen v charitativní oblasti, ale stejně tak v tom, co církev slaví a hlásá. Bůh přijal jejich chudobu, aby nás obohatil jejich hlasy, jejich příběhy, jejich tvářemi. Všechny formy chudoby, bez výjimky, jsou výzvou ke konkrétnímu žití evangelia a k účinnému šíření znamení naděje.   6. To je výzva, která zaznívá z oslav jubilea. Není náhodou, že Světový den chudých se slaví na konci tohoto Milostivého roku. Až se Svatá brána zavře, budeme muset uchovat a předávat božské dary, které nám byly svěřeny během celého roku modlitby, obrácení a svědectví. Chudí lidé nejsou objekty naší pastorace, ale tvůrčími subjekty, které nás podněcují k hledání stále nových způsobů, jak dnes žít evangelium. Tváří v tvář neustálým novým vlnám chudoby hrozí, že si na ni zvykneme a smíříme se s ní. Každý den potkáváme chudé nebo zbídačené lidi a někdy se může stát, že sami máme méně, že přicházíme o to, co se nám kdysi zdálo jisté: bydlení, dostatek jídla, přístup ke zdravotní péči, dobré vzdělání a informace, náboženskou svobodu a svobodu projevu.   Naše společenská odpovědnost, která spočívá v prosazování společného dobra, vychází z tvůrčího činu Boha, který všem dává všechna dobra země – stejně jako tato dobra musí být spravedlivě přístupné i plody lidské práce. Pomáhat chudým je totiž spíše otázkou spravedlnosti než milosrdenství. Jak píše svatý Augustin: „Dáváš chléb hladovému, ale bylo by lepší, kdyby nikdo neměl hlad, i kdyby pak nebylo komu dát. Dáváš šaty nahému, ale jak by bylo lepší, kdyby všichni měli šaty a nebyla by tato nouze“ (Komentář k 1 Jan VIII,5).   Doufám tedy, že tento Jubilejní rok přispěje k rozvoji opatření pro boj se starými i novými formami chudoby a k novým iniciativám na podporu a pomoc nejchudším z chudých. Práce, vzdělání, bydlení a zdraví jsou podmínkami bezpečnosti, které nelze nikdy dosáhnout zbraněmi. Blahopřeji k již existujícím iniciativám a k úsilí, které každý den vynakládá na mezinárodní úrovni velké množství mužů a žen dobré vůle.   Svěřme se Panně Marii, Těšitelce zarmoucených, a spolu s ní zpívejme píseň naděje a přijměme za svá slova Te Deum: „In Te, Domine, speravi, non confundar in aeternum – V tebe, Pane, jsem doufal, navěky nebudu zahanben“.Ve Vatikánu 13. června 2025, na svátek sv. Antonína z Padovy, patrona chudýchLEV XIV.2025-11-16 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-10-19-09-55-00/POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE KE SVĚTOVÉMU DNI MISIÍ 2025(19. 10. 2025)Misionáři naděje mezi národyDrazí bratři a sestry!   Pro Světový den misií v Jubilejním roce 2025, jehož ústředním poselstvím je naděje, jsem zvolil toto motto: „Misionáři naděje mezi národy“. Připomíná jednotlivým křesťanům i církvi, společenství pokřtěných, základní povolání být v Kristových stopách posly a strůjci naděje. Přeji všem čas milosti s věrným Bohem, který nás ve vzkříšeném Kristu obnovil „k živé naději“ (srov. 1 Petr 1,3-4). Rád bych zde připomněl některé důležité aspekty křesťanské misionářské identity, abychom se nechali vést Božím Duchem a zahořeli svatým zápalem pro nové evangelizační období církve, která je poslána, aby oživila naději ve světě, nad nímž visí temné stíny.1. Ve stopách Krista – naší naděje  Když slavíme první řádné Jubileum třetího tisíciletí, následující po Jubileu roku 2000, upíráme svůj pohled na Krista, který je středem dějin, „stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8). Ježíš v nazaretské synagoze ohlásil, že se Písmo naplnilo v „dnešku“ jeho přítomnosti v dějinách. Zjevil se tak jako ten, kterého Otec poslal s pomazáním Ducha Svatého, aby přinesl radostnou zvěst o Božím království a zahájil pro celé lidstvo „milostivý rok Páně“ (srov. Lk 4,16-21).   V tomto mystickém „dnešku“, který přetrvává až do konce světa, je Kristus naplněním spásy pro všechny, zejména pro ty, jejichž jedinou nadějí je Bůh. On ve svém pozemském životě „procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny“ od zla a od Zlého (srov. Sk 10,38) a tak navracel naději v Boha potřebným i všemu lidu. Navíc zakoušel všechny lidské slabosti, kromě slabosti hříchu, a dokonce procházel kritickými okamžiky, které mohly vést k zoufalství, jako při agónii v Getsemanech a na kříži. Avšak Ježíš všechno svěřoval Bohu Otci a s naprostou důvěrou se podřídil jeho spásnému plánu pro lidstvo, plánu pokoje pro budoucnost plnou naděje (srov. Jer 29,11). Tak se stal božským Misionářem naděje, nejvyšším vzorem všech, kteří v průběhu staletí plní poslání přijaté od Boha, a to i v krajních zkouškách.   Prostřednictvím svých učedníků, kteří jsou posláni ke všem národům a mysticky jsou jím provázeni, pokračuje Pán Ježíš ve své službě naděje pro lidstvo. Stále se sklání nad každým chudým, trpícím, zoufalým a zlem sužovaným člověkem, aby mu „na rány nalil olej útěchy a víno naděje“ (srov. preface „Ježíš milosrdný Samaritán“). Církev, společenství Kristových učedníků-misionářů, poslušna svého Pána a Mistra a se sobě vlastním duchem služby, pokračuje v tomto poslání a nabízí svůj život za všechny uprostřed národů. Ačkoli musí čelit na jedné straně pronásledování, soužení a těžkostem a na druhé straně vlastním nedokonalostem a selháním způsobeným slabostmi jednotlivých členů, je neustále podněcována Kristovou láskou, aby v jednotě s ním pokračovala na této misijní cestě a aby tak jako on a spolu s ním vyslyšela prosby strádajícího lidstva, dokonce i nářek každého stvoření očekávajícího definitivní vykoupení. To je církev, kterou Pán vždy a navždy vyzývá, aby šla v jeho stopách: „Ne církev statická, ale církev misionářská, která kráčí s Kristem po cestách světa.“   Nechme se proto také my inspirovat, abychom se vydali ve stopách Pána Ježíše a stali se spolu s ním a v něm znamením a posly naděje pro všechny na každém místě a v každé situaci, kterou nám Bůh dá prožívat. Kéž všichni pokřtění, Kristovi učedníci-misionáři, nechají zazářit jeho naději ve všech koutech země!2. Křesťané – nositelé a strůjci naděje mezi národy  Při svém následování Krista Pána jsou křesťané povoláni, aby předávali radostnou zvěst tím, že budou sdílet konkrétní životní situace s těmi, s nimiž se setkávají, a stanou se tak nositeli a strůjci naděje. Vždyť „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu“.   Toto slavné prohlášení Druhého vatikánského koncilu, které vyjadřuje smýšlení a styl křesťanských společenství v každé době, stále inspiruje jejich členy a pomáhá jim kráčet světem spolu se svými bratry a sestrami. Mám na mysli zejména vás, misionáře ad gentes, kteří jste se na základě Božího povolání vydali do jiných zemí, abyste zvěstovali Boží lásku v Kristu. Děkuji vám z celého srdce! Váš život je konkrétní odpovědí na pověření od zmrtvýchvstalého Krista, který poslal své učedníky, aby evangelizovali všechny národy (srov. Mt 28,18–20). Připomínáte tak univerzální povolání pokřtěných stát se z moci Ducha a s každodenním nasazením misionáři mezi všemi národy a svědky velké naděje, kterou nám dal Pán Ježíš.   Obzor této naděje překračuje pomíjivé světské skutečnosti a otevírá se skutečnostem božským, které můžeme zakoušet již v přítomnosti. Jak již připomněl svatý Pavel VI., spása v Kristu, kterou církev nabízí všem jako dar Božího milosrdenství, není jenom „imanentní, tj. úměrná hmotným a duchovním potřebám, jež se týkají jen našeho pozemského života a plně se ztotožňují s našimi pozemskými přáními, nadějemi, starostmi a zápasy, nýbrž jde i o spásu, která přesahuje všechny tyto hranice a naplňuje se ve společenství s jedinou absolutní bytostí, s Bohem. Je to tedy transcendentní a eschatologická spása, která má počátek v tomto časném životě, ale naplňuje se ve věčnosti.“   Křesťanské komunity, oživované touto velkou nadějí, mohou být znamením nové lidskosti ve světě, který v těch „nejrozvinutějších“ oblastech vykazuje vážné příznaky krize lidství: šířící se pocit bezradnosti, osamělost a opuštěnost starších lidí, neochota vynaložit úsilí k pomoci těm, kteří jsou našimi bližními v nouzi. V technologicky nejvyspělejších zemích se vytrácí blízkost; všichni jsme propojeni, ale nemáme mezi sebou vztah. Zaujetí efektivitou a lpění na věcech a ambicích nás vedou k sebestřednosti a k neschopnosti projevit altruismus. Evangelium, prožívané ve společenství, nám může navrátit celistvé, zdravé a vykoupené lidství.   Proto znovu všechny vyzývám, abychom rozvíjeli činnosti uvedené v bule k vyhlášení Jubilea (č. 7–15), se zvláštní pozorností věnovanou lidem nejchudším a nejslabším, nemocným, starým a těm, kteří jsou z materialistické a konzumní společnosti vyloučeni. A konat je v Božím stylu: s blízkostí, soucitem a něhou, s péčí o osobní vztah s bratry a sestrami v jejich konkrétní situaci. Často to jsou oni, kdo nás učí, jak máme žít s nadějí. A prostřednictvím osobního kontaktu jim budeme moci zprostředkovat lásku soucitného Srdce Páně.   Zakusíme, že „Srdce Kristovo je živým jádrem prvního hlásání“. Když budeme čerpat z tohoto zdroje, budeme moci s prostotou nabízet naději přijatou od Boha (srov. 1 Petr 1,21) a přinášet druhým stejnou útěchu, jakou Bůh utěšuje nás (srov. 2 Kor 1,3-4). V lidském a božském Srdci Ježíšově chce Bůh promlouvat k srdci každého člověka a všechny přitahovat ke své lásce. „Byli jsme vysláni, abychom pokračovali v tomto poslání: být znamením Kristova Srdce a Otcovy lásky, která objímá celý svět“.3. Obnovit poslání naděje  Tváří v tvář naléhavosti poslání naděje v dnešní době jsou Kristovi učedníci povoláni k tomu, aby se nejprve sami formovali a stali se „řemeslníky“ naděje a obnoviteli často rozrušeného a nešťastného lidstva.   Za tímto účelem je třeba v sobě obnovit velikonoční spiritualitu, kterou prožíváme při každé eucharistické slavnosti a zvláště při velikonočním triduu, jež je centrem a vyvrcholením liturgického roku. Jsme pokřtěni do vykupitelské smrti a vzkříšení Krista, do Velikonoc Páně, které znamenají věčné jaro dějin. Jsme tedy „lidmi jara“, vždy s pohledem plným naděje, o který se můžeme podělit se všemi, protože v Kristu „věříme a víme, že smrt a nenávist nejsou posledním slovem“ o lidském životě.9 Proto z velikonočních tajemství, která se uskutečňují při liturgických slavnostech a svátostech, neustále čerpáme sílu Ducha Svatého, abychom s horlivostí, odhodláním a trpělivostí pracovali na rozsáhlém poli evangelizace světa. „Vzkříšený a oslavený Kristus je hlubokým pramenem naší naděje a při plnění poslání, které nám svěřuje, nám nebude chybět jeho pomoc.“ V něm žijeme a vydáváme svědectví o oné svaté naději, která je „darem a úkolem pro každého křesťana“.   Misionáři naděje jsou muži a ženy modlitby, protože „člověk, který doufá, je člověk, který se modlí“, jak zdůraznil ctihodný kardinál Van Thuan, který si udržel naději i v dlouhých útrapách vězení díky síle, jakou mu dodávala vytrvalá modlitba a eucharistie. Nezapomínejme, že modlitba je první misijní činností a zároveň „první silou naděje“.   Obnovme tedy poslání naděje, které vychází z modlitby, zvláště z modlitby s Božím slovem, a především ze žalmů, jež jsou velkou symfonií modlitby, jejímž skladatelem je Duch Svatý.14 Žalmy nás učí doufat v protivenstvích, rozeznávat znamení naděje a mít neustálou „misijní“ touhu, aby byl Bůh chválen všemi národy (srov. Ž 41,12; 67,4). Modlitbou udržujeme jiskru naděje, kterou v nás zažehl Bůh, aby se stala velkým ohněm, jenž osvětluje a zahřívá všechny kolem nás, a to i konkrétními činy a gesty inspirovanými samotnou modlitbou.   A konečně evangelizace je vždy komunitním procesem, stejně jako sama křesťanská naděje. Tento proces nekončí prvním hlásáním a křtem, ale pokračuje budováním křesťanských společenství prostřednictvím doprovázení každého pokřtěného na cestě evangelia. V moderní společnosti není příslušnost k církvi nikdy skutečností získanou jednou provždy. Proto je misijní činnost spočívající v předávání a formování zralé víry v Krista „paradigmatem každého díla církve“, dílem, které vyžaduje společenství modlitby a činnosti. Znovu chci zdůraznit misijní synodalitu církve, stejně jako službu Papežských misijních děl při prosazování misijní odpovědnosti pokřtěných a podpoře nových místních církví. A vybízím vás všechny, děti, mládež, dospělé i starší, abyste se aktivně podíleli na společném evangelizačním poslání předáváním svědectví svého života a svou modlitbou, svými oběťmi a svou štědrostí. Za to Vám srdečně děkuji!   Milé sestry a milí bratři, obraťme se k Panně Marii, Matce Ježíše Krista, naší naději. Jí svěřme své přání pro toto Jubileum a pro nadcházející roky: „Kéž se světlo křesťanské naděje dostane ke každému člověku jako poselství Boží lásky, která je pro všechny! A kéž se církev ve všech částech světa stane věrohodným svědkem této zvěsti!“Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 25. ledna 2025, na svátek Obrácení svatého Pavla, apoštolaFRANTIŠEK2025-10-19 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-10-03-15-20-00/Nad sociální naukou církve v kontextu nadcházejících voleb do parlamentu se zamýšlí salezián P. Michael Martinek.2025-10-03 15:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-08-31-09-55-00/POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE K 10. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA PÉČI O STVOŘENÍ(1. září 2024 a dále do 4. října 2025)Semena míru a naděje  Drazí bratři a sestry!  Téma letošního Světového dne modliteb za péči o stvoření, vybrané naším milovaným papežem Františkem, zní „Semena míru a naděje“. U příležitosti 10. výročí založení tohoto Dne, které se shodovalo s vydáním encykliky Laudato si’, se nacházíme v plném proudu Jubilea jako „poutníci naděje“. A právě v tomto kontextu téma nabývá svého plného významu.    Když Ježíš kázal o Božím království, často používal obraz semene. V předvečer svého umučení ho použil na sebe a přirovnal se k pšeničnému zrnu, které musí zemřít, aby přineslo ovoce (srov. Jan 12,24). Semeno se zcela odevzdá zemi a tam, díky ohromující síle jeho daru, vyklíčí život, a to i na těch nejméně očekávaných místech, s úžasnou schopností tvořit budoucnost. Pomysleme například na květiny, které rostou podél cest: nikdo je tam nezasadil, a přesto rostou díky semenům, která se tam dostala téměř náhodou, a dokážou ozdobit šedý asfalt, a dokonce narušit jeho tvrdý povrch.   V Kristu jsme tedy semeny. A nejen to: jsme „semeny míru a naděje“. Jak říká prorok Izaiáš, Duch Boží je schopen proměnit suchou a spálenou poušť v zahradu, v místo odpočinku a klidu: „… vylije se na nás duch z výšin. Poušť se změní v zahradu a zahrada se bude pokládat za les. Na poušti bude bydlet právo a spravedlnost bude sídlit v zahradě. Dílem spravedlnosti bude pokoj a ovocem práva bude klid a bezpečí navždy. Můj lid bude sídlit v pokojném bydlišti, v bezpečných stáncích a v příbytcích bez starosti“ (Iz 32,15-18).   Tato prorocká slova, která od 1. září do 4. října doprovázejí ekumenickou iniciativu „Čas stvoření“, důrazně potvrzují, že kromě modlitby je zapotřebí i vůle a konkrétních činů, které činí toto „Boží pohlazení“ na světě hmatatelným (srov. Laudato si’, 84). Zdá se, že spravedlnost a právo skutečně napravují nehostinnost pouště. Jedná se o zprávu mimořádné aktuálnosti. V různých částech světa je již zřejmé, že naše země upadá do zkázy. Všude, kam se podíváme, vidíme nespravedlnost, porušování mezinárodního práva a práv národů, nerovnosti a chamtivost, které vedou k odlesňování, znečištění a ztrátě biologické rozmanitosti. Změna klimatu, vyvolaná lidskou činností, způsobuje zvýšení intenzity a frekvence extrémních přírodních jevů (srov. Apoštolská exhortace Laudate Deum, 5), aniž bychom zmiňovali střednědobé a dlouhodobé důsledky lidské a ekologické devastace způsobené ozbrojenými konflikty.   Zdá se, že stále chybí povědomí o tom, že ničení přírody nepostihuje všechny stejně: pošlapávání spravedlnosti a míru znamená největší postih pro ty nejchudší, pro lidi postavené na okraj a vyloučené. V tomto kontextu je typickým příkladem utrpení domorodých komunit.   A to není všechno: samotná příroda se někdy stává předmětem směny a zbožím, o němž se vyjednává za účelem získání ekonomických nebo politických výhod. V této dynamice se stvoření mění v bitevní pole kontroly nad životně důležitými zdroji. Svědčí o tom zemědělské oblasti a lesy, které se staly nebezpečnými kvůli minám, politika „spálené země“ , konflikty, které propukají kolem vodních zdrojů, nespravedlivé rozdělení surovin trestající ty nejslabší populace a podkopávající samotnou sociální stabilitu.   Tyto rozličné rány jsou způsobeny hříchem. Jistě nebyly tím, co měl Bůh na mysli, když svěřil Zemi člověku, stvořenému k jeho obrazu (Gen 1,24-29). Bible neprosazuje „despotickou vládu lidské bytosti nad stvořením“ (Laudato si’, 200). Naopak, je „důležité číst biblické texty v jejich kontextu a se správnou hermeneutikou a pamatovat si, že nás vybízejí k ‚obdělávání a ochraně‘ zahrady světa (srov. Gen 2,15). ‚Obdělávat‘ znamená orat či pracovat na půdě, ‚chránit‘ znamená ochraňovat, opatrovat, hájit, zachovávat, bdít. Předpokládá to vztah odpovědné vzájemnosti mezi člověkem a přírodou“ (tamtéž, 67).   Ekologická spravedlnost – implicitně hlásaná proroky – již nemůže být považována za abstraktní pojem nebo vzdálený cíl. Představuje naléhavou nutnost, která přesahuje pouhou ochranu životního prostředí. Ve skutečnosti se jedná o otázku sociální, ekonomické a antropologické spravedlnosti. Pro věřící je navíc teologickým požadavkem, který má pro křesťany tvář Ježíše Krista, v němž bylo vše stvořeno a vykoupeno. Ve světě, kde ti nejzranitelnější trpí jako první devastujícími dopady změny klimatu, odlesňování a znečištění, se péče o stvoření stává otázkou víry a lidskosti.   Nyní je opravdu čas přejít od slov k činům. „Povolání střežit Boží dílo je nezbytnou součástí ctnostného života. Není to něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života“ (tamtéž, 217). Prací vykonávanou s oddaností a něžností může vyklíčit mnoho semen spravedlnosti, jimiž přispíváme k míru a naději. Někdy trvá léta, než strom přinese své první plody; jsou to léta, která zahrnují celý ekosystém v kontinuitě, věrnosti, spolupráci a lásce, zejména pokud se tato láska stane zrcadlem sebeobětující Boží lásky.   Mezi iniciativami církve, které jsou jako semena zasetá do tohoto pole, bych rád připomněl projekt „Borgo Laudato Si’“, který nám papež František zanechal v Castel Gandolfu jako sémě, jež může nést plody spravedlnosti a míru. Jedná se o projekt vzdělávání v integrální ekologii, který chce být příkladem toho, jak lze žít, pracovat a vytvářet komunitu uplatňováním principů encykliky Laudato si’.   Prosím Všemohoucího, aby nám hojně sesílal svého „ducha z výšin“ (Iz 32,15), aby tato a další podobná semena přinášela hojné plody míru a naděje.   Encyklika Laudato si’ provází katolickou církev i mnoho lidí dobré vůle již po deset let; ať nás i nadále inspiruje, abychom se stále více rozhodovali pro integrální ekologii a sdíleli ji jako cestu, kterou je třeba se ubírat. Tak se rozmnoží semena naděje, která je třeba „chránit a obdělávat“ milostí naší velké a neochvějné naděje, vzkříšeného Krista. V jeho jménu Vám všem posílám své požehnání.Vatikán, 30. června 2025, památka svatých prvomučedníků římské církve.LEV XIV., papež2025-08-31 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-07-27-09-55-00/POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE LVA XIV. K PÁTÉMU SVĚTOVÉMU DNI PRARODIČŮ A SENIORŮ 27. července 2025Blaze tomu, kdo neztratil naději (srov. Sir 14,2)Drazí bratři a sestry, Jubileum, které prožíváme, nám pomáhá objevit, že naděje je vždy zdrojem radosti, a to v každém věku. Je-li naděje pak ještě upevněna ohněm dlouhého života, stává se zdrojem plné blaženosti.Písmo svaté ukazuje různé příklady mužů a žen, kteří jsou již pokročilého věku a které Pán zapojuje do svých plánů spásy. Pomysleme na Abrahama a Sáru: jsou nyní již staří a stále nevěří Božímu slovu, které jim slibuje narození syna. Zdálo se, že nemožnost zrodit potomka uzavřela jejich nadějný pohled na budoucnost.Zachariášova reakce na oznámení o narození Jana Křtitele se nikterak neliší: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a také moje žena je v pokročilém věku“. Stáří, neplodnost a fyzický úpadek jako by uhášely naděje na život a plodnost všech těchto mužů a žen. A dokonce i otázka, kterou klade Ježíšovi Nikodém, když Mistr hovoří o „novém narození“, se zdá být čistě řečnická: „Jak se může člověk narodit, když je starý? Přece nemůže podruhé vejít do mateřského lůna a narodit se“. A přece pokaždé, tváří v tvář zdánlivě nepochybné odpovědi, překvapí Pán své partnery v rozhovoru zásahem spásonosné síly.Staří lidé jako znamení nadějeV Bibli Bůh opakovaně ukazuje svou prozřetelnost tím, že se obrací k lidem pokročilého věku. To se děje nejen Abrahamovi, Sáře, Zachariášovi a Alžbětě, ale také Mojžíšovi, který byl ve svých osmdesáti letech povolán, aby osvobodil svůj lid. Těmito rozhodnutími nás Bůh učí, že v jeho očích je stáří časem požehnání a milosti a že staří lidé jsou pro něj prvními svědky naděje. „Toto stáří, co je za čas?“, klade si v tomto smyslu otázku svatý Augustin. „Bůh ti na ni odpovídá: Ach, ať tvá síla skutečně selže, aby v tobě zůstala má síla a aby sis mohl říci s apoštolem: ‚Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný'". Skutečnost, že počet těch, kdo jsou v pokročilém věku, dnes narůstá, se pro nás stává znamením doby, k jehož rozlišování jsme povoláni, abychom dobře interpretovali dějiny, v nichž žijeme.Život církve a světa lze totiž chápat pouze v posloupnosti generací; obejmutí starého člověka nám pomáhá pochopit, že dějiny nekončí přítomností, ani se nevyčerpávají rychlými setkáními a útržkovitými vztahy, ale rozvíjejí se směrem k budoucnosti. V Knize Genesis nacházíme dojemnou epizodu požehnání, které dal Jákob, nyní již starý, svým vnukům, Josefovým synům; jeho slova je podněcují, aby hleděli s nadějí do budoucnosti jako na dobu Božích zaslíbení. Je-li tedy pravda, že křehkost starých lidí vyžaduje sílu mladých, je stejně také pravda, že nezkušenost mladých potřebuje svědectví starých, aby mohli moudře plánovat budoucnost. Jak často pro nás byli naši prarodiče příkladem víry a oddanosti, občanských ctností a sociální angažovanosti, paměti a vytrvalosti ve zkouškách! Toto krásné dědictví, které nám předali s nadějí a láskou, bude pro nás vždy dostačujícím důvodem k vděčnosti a vytrvalosti.Znamení naděje pro staré lidiJubileum od svých biblických počátků představuje dobu osvobození: otroci byli osvobozováni, dluhy odpouštěny, půda vracena původním vlastníkům. Byla to doba obnovy společenského řádu požadovaného Bohem, ve které byly uzdraveny nerovnosti a útlaky nahromaděné v průběhu let. Ježíš obnovuje tyto osvobozenecké události, když v nazaretské synagoze zvěstuje radostnou zvěst chudým, navrácení zraku slepým, propuštění vězňů a návrat zdeptaných ke svobodě.Díváme-li se na staré lidi v perspektivě Jubilea, jsme také my povoláni prožívat s nimi jejich osvobození, zejména od samoty a opuštěnosti. Letošní rok je příhodnou dobou, abychom to uskutečňovali. Boží věrnost jeho příslibům nás učí, že ve stáří existuje blaženost, autentická evangelijní radost, která nás vybízí, abychom zbořili zdi lhostejnosti, v nichž jsou často staří lidé uvězněni. Naše společnosti na všech zeměpisných šířkách si příliš často zvykají na to, že tak důležitou a bohatou součást svého celku nechávají na vedlejší koleji a zapomínají na ni.Tváří v tvář této situaci je nutná změna tempa, která by svědčila o přijetí odpovědnosti ze strany celé církve. Každá farnost, každé sdružení, každé církevní uskupení je povoláno k tomu, aby se stávalo protagonistou „revoluce“ vděčnosti a péče, která se má uskutečňovat častými návštěvami starých lidí, vytvářením pro ně a s nimi sítí podpory a modlitby a navázáním vzájemných vztahů, jež mohou dávat naději a důstojnost tomu, kdo se cítí zapomenut. Křesťanská naděje nás vždy pobízí, abychom se odvážili něčeho navíc, mysleli ve velkém, abychom se nespokojili se současným stavem. V tomto případě máme pracovat na změně, která obnoví úctu a lásku ke starším lidem.Z tohoto důvodu papež František chtěl, aby se Světový den prarodičů a seniorů slavil především setkáním s těmi, kdo jsou sami. A ze stejného důvodu bylo rozhodnuto, že ti, kteří letos nebudou moci přijet na pouť do Říma, mohou „získat jubilejní odpustky, pokud půjdou na přiměřenou dobu navštívit staré lidi žijící o samotě, jako by vykonali pouť ke Kristu, který se v nich zpřítomňuje. Návštěva starého člověka je cestou k setkání s Je- žíšem, který nás osvobozuje od lhostejnosti a osamělosti.Jako staří můžeme doufatKniha Sirachovcova potvrzuje, že blaženost patří tomu, kdo neztratil naději a naznačuje, že v našem životě – zvláště pokud je dlouhý – může být mnoho důvodů hledět spíše zpět než do budoucnosti. Avšak, jak napsal papež František během své poslední hospitalizace, „přestože naše tělo je slabé, nic nám ani tak nemůže zabránit v lásce, v modlitbě, v darování se, v bytí jeden pro druhého a ve víře jako zářivých znameních naděje". Máme svobodu, kterou nám žádná těžkost nemůže vzít: svobodu milovat a modlit se. Všichni můžeme vždy milovat a modlit se.Dobro, které chceme pro své blízké – pro partnera, s nímž jsme strávili většinu života, pro děti, pro vnoučata, která nám rozjasňují dny – neuhasíná, když nám docházejí síly. Ve skutečnosti je to často jejich láska, jež probouzí naši energii a přináší nám naději a útěchu. Tato znamení vitality lásky, která mají své kořeny v samotném Bohu, nám dodávají odvahu a připomínají nám, že „tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje“. Zvláště jako starší proto vytrvejme v důvěře v Pána. Nechme se každý den obnovovat setkáním s ním v modlitbě a při mši svaté. S láskou předávejme víru, kterou jsme žili po tolik let, v rodině a v každodenních setkáních; stále chvalme Boha za jeho dobrotu, vytvářejme jednotu se svými blízkými, otvírejme svá srdce těm, kdo jsou nejvzdálenější, a zvláště těm, kdo žijí v nouzi. Budeme v každém věku znamením naděje.Ve Vatikánu dne 26. června 2025Papež LEV XIV.2025-07-27 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-07-06-09-55-00/DOPIS SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA O OBNOVĚ STUDIA CÍRKEVNÍCH DĚJINDrazí bratři a sestry,   v tomto dopise bych se s Vámi chtěl podělit o několik myšlenek týkajících se důležitosti studia církevních dějin, především proto, abych pomohl kněžím lépe interpretovat společenskou skutečnost. Chtěl bych, aby tato otázka byla vzata v potaz při formaci nových kněží a ostatních pastoračních pracovníků.   Jsem si plně vědom, že během formačního období kandidátů kněžství se studiu církevních dějin věnuje velká pozornost, a je to tak správně. Zde bych chtěl především pozvat k rozvoji skutečné historické vnímavosti mladých studentů teologie. Historická vnímavost neznamená jen prohloubené a detailní poznání nejdůležitějších momentů dvaceti století, které má křesťanství za sebou, ale také a především vznik jasně důvěrného vztahu k historickému rozměru, jenž je vlastní lidskému bytí. Nikdo nemůže opravdu poznat, kdo je nyní a čím chce být zítra bez toho, aniž by udržoval vztah, který jej spojuje s předchozími generacemi. To platí nejenom na úrovni prožívání jednotlivců, ale také na širší úrovni společenství. Studovat historii a vyprávět o ní totiž pomáhá udržet zažehnutý „plamen kolektivního vědomí a svědomí“. Jinak totiž zůstává pouze osobní paměť skutečností svázaných s vlastními zájmy nebo vlastními emocemi, bez opravdového spojení s lidským a církevním společenstvím, ve kterém žijeme.   Správné historické vnímání pomáhá každému z nás mít smysl pro proporce, smysl pro míru a schopnost pochopení skutečnosti bez nebezpečných a neinkarnovaných abstrakcí, smysl pro to, co skutečnost opravdu je, a ne jak si ji představujeme nebo požadujeme, aby byla taková, jakou ji chceme mít. Tak je možné navázat vztah se skutečností, který zve k etické odpovědnosti, ke sdílení, k solidaritě.   Podle slovní tradice, kterou nemohu doložit písemnými zdroji, jeden velký francouzský teolog říkával svým žákům, že studium dějin chrání před „ekleziologickým monofyzitismem“, tedy před příliš andělským pojetím církve, která není skutečná, protože má své skvrny a své vrásky. Církev, stejně jako matku, milujeme takovou, jaká je, jinak ji nemilujeme vůbec, anebo milujeme pouze výplod naší představivosti. Dějiny církve nám pomáhají dívat se na skutečnou církev, abychom ji mohli milovat takovou, jaká existuje ve skutečnosti, církev, která se naučila a stále se učí ze svých omylů a ze svých pádů. Jen církev, která poznává a uznává sebe samu i ve svých temných okamžicích, bude schopna chápat skvrny a zranění světa, v němž žije; a pokud se bude snažit uzdravit tento svět a pomoci mu růst, bude to dělat stejným způsobem, kterým se snaží uzdravit a umožnit růst sobě samé, i když v tom často není úspěšná.   Jedná se o nápravu onoho hrozivého pojetí, které nám dává uchopit skutečnost pouze na základě triumfalistické obrany funkce nebo role, kterou člověk zastává. Právě toto pojetí, jak jsem zdůraznil v encyklice Fratelli tutti, umožňuje vnímat zraněného muže z podobenství o dobrém Samaritánovi jako rušivý prvek vzhledem k vlastnímu pojetí života, protože je „nikdo“, subjekt „bez úlohy“.    Mimochodem, vychovávat kandidáty kněžství k dějinné vnímavosti je očividnou nutností. A zvlášť v naší dnešní době, v níž „sílí proces ztráty dějinného vědomí, což vede jen k dalšímu rozkladu. Lze pozorovat, jak se do kultury vkrádá určitý druh ‚dekonstruktivismu’, na jehož základě lidská svoboda prohlašuje, že tvoří úplně všechno od nuly. Nadále platí pouze potřeba bezmezného konzumu a zdůrazňování rozličných forem bezobsažného individualismu“.Důležitost napojení se na dějiny  Obecněji je třeba říci, že dnes všichni – a nejenom kandidáti kněžství – potřebujeme obnovit naši dějinnou vnímavost. Do těchto souvislostí zapadá rada, kterou jsem dal mladým: „Když vám někdo říká, abyste ignorovali své dějiny, abyste odmítali zkušenosti starších lidí, abyste pohrdali minulostí a vzhlíželi jen k budoucnosti, kterou vám nabízí – což není to snadný způsob, jak si vás chce touto nabídkou přitáhnout, abyste mu pak dělali jen to, co vám řekne? Takový člověk potřebuje, abyste byli prázdní, bez kořenů, abyste ničemu nedůvěřovali, abyste věřili jen jeho slibům a podrobovali se jeho plánům. Právě tak působí ideologie různého druhu, které ničí (jinými slovy dekonstruují) všechno, co je jiné, a tak mohou vládnout bez jakéhokoli odporu. K tomu potřebují takové mladé lidi, kteří pohrdají dějinami, odmítají duchovní a lidské bohatství předávané po generace a nedbají na nic z toho, co bylo předtím.“   Abychom pochopili skutečnost, musíme ji zasadit do diachronního (vývojového) rámce, i když vládne tendence četby fenoménů, které ji zplošťují synchronně (v soudobé perspektivě), krátce řečeno: které se na přítomnost dívají bez minulosti. Únik před minulostí znamená velmi často určitou formu slepoty, která nás tlačí k tomu, abychom se starali o svět, který neexistuje, a plýtvali na něj energií, abychom si pokládali falešné problémy a směřovali k nevhodným řešením. Některá z takových čtení reality mohou možná být užitečná pro malé skupinky, ale určitě ne pro celek lidstva nebo křesťanského společenství.   Potřeba větší dějinné vnímavosti je tudíž daleko naléhavější v době, v níž je rozšířena tendence obejít se bez paměti, nebo zkonstruovat paměť, která bude přizpůsobena nárokům vládnoucích ideologií. Tváří v tvář vymazání minulosti a dějin, nebo před „tendenčními“ historickými vyprávěními může práce historiků, jejich poznání a jeho široké rozšíření být hrází vůči mystifikacím, zaujatým revizionismům a veřejnému využití zaměřenému na ospravedlnění válek, pronásledování, výrobu, prodej a spotřebovávání zbraní a mnoha dalších zel.   V dnešní době se můžeme setkat s častým šířením falešné paměti, uměle vytvořené a také lživé, a současně s nepřítomností dějin a dějinného vědomí v občanské společnosti i v našich křesťanských společenstvích. Všechno se ještě zhoršuje, když pomyslíme na příběhy, které jsou zjevně i tajně předem vytvářeny, aby sloužily ke konstruování pamětí pro jeden případ, ad hoc, nebo pamětí utvářejících identitu anebo ji vylučující. Úloha historiků a znalost výsledků jejich práce je dnes rozhodující a může být jedním z protijedů při střetu se smrtícím režimem nenávisti, který se opírá o nevědomost a předsudky.   Zároveň nám právě prohloubené a sdílené poznání dějin ukazuje, že se nemůžeme zabývat minulostí s rychlou interpretací, která je zbavena vazby na své důsledky. Minulá nebo i současná skutečnost není nikdy prostým fenoménem, který může být redukován na naivní a nebezpečná zjednodušení. A už vůbec není možné ji zjednodušit na pokusy těch, kdo jsou přesvědčeni, že jsou dokonalí a všemocní jako bohové, a chtějí vymazat část dějin a lidstva. Je pravda, že lidstvo má své hrozné okamžiky a velmi temné osobnosti, ale pokud je úsudek utvářen především prostřednictvím médií, sociálních sítí anebo z výhradně politického zájmu, jsme vždy vystaveni iracionálnímu výbuchu hněvu nebo emoce. Říká se, že věc postavená mimo kontext slouží obvykle jako záminka. V takovém případě nám historické studium může pomoci, protože historikové svou přísně používanou metodou pro analýzu minulosti mohou přispět k pochopení složitosti celého problému. Bez takového pochopení není možná proměna současného světa s odhlédnutím od ideologických deformací.Památka celistvé pravdy  Připomeňme si Ježíšovu genealogii, jak ji vypráví svatý Matouš. Nic není zjednodušeno, zrušeno nebo vymyšleno. Rodokmen Páně je vytvořen pravdivou historií, v níž jsou přítomná některá problematická jména a je zdůrazněn hřích Davidův (srov. Mt 1,6). Nakonec vše končí a rozkvétá v Marii a v Kristovi (srov. Mt 1,16).   Pokud se to odehrálo v dějinách spásy, stává se to i v dějinách církve: Církev „je někdy dokonce po slibném počátečním postupu nucena vzít s lítostí na vědomí ústup nebo aspoň zůstat ve stadiu nehotovosti a nedostatečnosti.“6 Církev také „dobře ví, že mezi jejími údy, ať kleriky nebo laiky, nechyběli v průběhu tolika staletí lidé, kteří se zproněvěřili Božímu Duchu. I v dnešní době církev ví, jak veliká vzdálenost dělí poselství, které přináší, od lidské slabosti těch, jimž bylo svěřeno evangelium. Ať dějiny soudí tyto nedostatky jakkoli, my si je musíme uvědomovat a rozhodně proti nim bojovat, aby nebyly na škodu šíření evangelia. Církev též ví, jak musí staletou zkušeností neustále zrát ve svém vztahu ke světu.“  Upřímné a odvážné studium církevních dějin pomáhá Církvi lépe pochopit její vztahy k různým národům, a toto úsilí má pomáhat při vyjádření a interpretaci nejtěžších a nejvíce zmatených okamžiků v dějinách těchto národů. Nemůžeme nikoho vyzývat k zapomnění, „nemůžeme si dovolit, aby nynější a nové generace zapomněly na to, co se stalo. Tato vzpomínka je zárukou a podnětem vytváření spravedlivější a bratrštější budoucnosti“. Z tohoto důvodu kladu důraz na to, že „nelze zapomenout na šoa. Nesmíme zapomenout ani na atomové bomby vržené na Hirošimu a Nagasaki. Nesmíme zapomenout ani na pronásledování, obchod s otroky a etnická vyvražďování, která se děla v některých zemích a která někde dosud trvají, a mnoho dalších dějinných událostí, kvůli nimž se stydíme za své lidství. Musíme je stále znovu a znovu připomínat a nepodlehnout při tom lhostejnosti nebo únavě. Dnes je snadné upadnout do pokušení otočit tento list se slovy, že se ty věci staly přece už dávno, a my musíme hledět dopředu. To ne! Bez paměti se nikdy neposuneme dopředu, bez rozsáhlé a jasné paměti nemůžeme mluvit o pokroku. Mám proto na mysli nejen vzpomínku na brutality, ale také na všechny, kdo si uprostřed takto otráveného a demoralizovaného prostředí zachovali svou důstojnost a malými i velkými gesty projevovali solidaritu, odpuštění a bratrství. Připomínat dobro je velmi správné. Odpustit neznamená zapomenout. I když je tu něco, na co rozhodně nesmíme zapomenout, přesto můžeme odpustit“.   Výzkum historické pravdy je společně s pamětí nutný, aby Církev mohla zahájit – a pomoci zahájit společnosti – upřímné a účinné kroky smíření a společenského souladu: „Ti, kdo byli zavilými nepřáteli, musejí mluvit pouhou a čistou pravdu. Musejí se učit pěstovat kající smýšlení, jež dokáže přijmout minulost, aby osvobodilo budoucnost od vlastních zklamání, zmatků i projekcí. Jenom na základě dějinné pravdy založené na faktech budou schopni velkorysého a vytrvalého úsilí o vzájemné pochopení a snahy o novou syntézu pro dobro všech.“Studium církevních dějin  Na tomto místě bych chtěl přidat několik poznámek a postřehů, které se vztahují ke studiu dějin církve.   První postřeh se týká rizika tohoto typu studia, kdy může dostat čistě chronologické pojetí a stále si jej uchovávat, nebo mít chybně apologetické zaměření, které proměňuje dějiny Církve v pouhou oporu dějin teologie nebo spirituality minulých dob. Jednalo by se o způsob studia a v důsledku toho i výuky církevních dějin, které nerozvíjí tu vnímavost k historické dimenzi, o níž jsem mluvil na začátku.   Druhý postřeh se týká skutečnosti, že církevní dějiny vyučované na celém světě jakoby trpěly celkovým redukcionismem, jakousi služebnou přítomností vůči teologii, která se však často ukazuje jako neschopná reálně vstoupit do dialogu s živoucí a existenciální skutečností mužů a žen naší doby. Protože církevní dějiny, vyučované jako součást teologie, nemohou být odpojeny od dějin společnosti.   Třetí postřeh se týká skutečnosti, že v průběhu formace budoucích kněží ještě nemáme výchovu k četbě pramenů. Například jen zřídka jsou studenti schopni číst základní texty antického křesťanství, jako je třebas List Diognétovi, Didaché nebo Akta mučedníků. Pokud je ale neseznámíme s prameny, chybí nástroje četby bez ideologických filtrů a teoretických předporozumění, což nedovoluje živé a stimulující přijetí.   Čtvrtý postřeh se týká nutnosti „dělat dějiny“ Církve – podobně jako „dělat teologií“ – nejenom s přísností a přesností, ale také s vášní a nasazením: s takovou vášní a osobním i komunitním nasazením, které jsou vlastní tomu, kdo je zapojen do evangelizace a nevybral si neutrální a sterilní místo, protože miluje Církev a přijímá ji jako matku, takovou, jaká je.   Následný postřeh, který vychází z předchozího, se dotýká vztahu mezi dějinami Církve a eklesiologií. Historický výzkum má neodmyslitelný příspěvek k vypracování eklesiologie, která by byla skutečně historická a zaměřena na tajemství.   Předposlední postřeh mi leží hodně na srdci, a týká se vymazání stop těch, kdo v průběhu staletí nemohli nechat zaznít svůj hlas, což znesnadňuje věrnou historickou rekonstrukci. A zde se ptám: není snad pro historika Církve privilegovaným výzkumným polem vynést na světlo co nejvíce lidovou tvář těch nejposlednějších a zrekonstruovat historii jejich porážek a zneužití, která museli snášet, ale také jejich lidské a duchovní bohatství, a tak dodat nástroje pro pochopení dnešních fenoménů okrajovosti a vyloučení?   V sedmé a poslední poznámce chci připomenout, že dějiny Církve mohou pomoci k novému zužitkování veškeré zkušenosti mučednictví, při vědomí toho, že nejsou církevní dějiny bez mučednictví a že se tato cenná památka nesmí nikdy ztratit. I v dějinách svého trápení „Církev uznává, že mnoho získala a může získat i z odporu svých protivníků a pronásledovatelů“. Právě tam, kde církev netriumfovala v očích tohoto světa, dosáhla své největší krásy.   Na závěr chci připomenout, že mluvíme o studiu, ne o žvanění, povrchní četbě, tedy nikoli „vyjmout a kopírovat“ souhrny z internetu. Mnozí nás dnes „tlačí k dosažení laciného úspěchu, diskreditují oběť a našeptávají myšlenku, že studium je k ničemu, pokud nedává ihned něco konkrétního. Ne, studium slouží k pokládání otázek, k tomu, abychom se nenechali znecitlivit banalitou, abychom hledali smysl života. Je třeba vyžadovat právo nenechat převládnout početné sirény, které dnes odrazují od tohoto hledání To je váš velký úkol: odpovědět na ochromující odrhovačky kulturního konzumismu dynamickými a silnými volbami, hledáním, poznáním a sdílením“.   BratrskyFRANTIŠEK Dáno v Římě u svatých Janů v Lateránu 21. listopadu roku 2024, ve dvanáctém roce mého pontifikátu, o památce Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě2025-07-06 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-06-01-09-55-00/POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K 59. SVĚTOVÉMU DNI SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ (1. 6. 2025)Sdílejte pokorně naději, která je ve vašich srdcích (srov. 1 Petr 3,15-16).Drazí bratři a sestry!   V této době, která se vyznačuje dezinformacemi a polarizací, kdy několik mocenských center ovládá nebývalé množství dat a informací, se na vás obracím s vědomím, jak velice je vaše práce novinářů  a komunikátorů potřebná – nyní více než kdy jindy. Potřebujeme vaše odvážné odhodlání postavit  do centra komunikace osobní a kolektivní odpovědnost vůči bližním.   Když uvažuji o Jubileu, které letos slavíme, jako o čase milosti v této neklidné době, chtěl bych  vás tímto poselstvím vyzvat, abyste se stali hlasateli naděje, a to tak, že začnete obnovou své práce a poslání v duchu evangelia.  Odzbrojit komunikaci  Komunikace dnes příliš často nevzbuzuje naději, ale strach a zoufalství, předsudky a zášť, fanatismus, a dokonce i nenávist. Příliš často zjednodušuje realitu, aby vyvolala instinktivní reakce; používá slova vyhrocená na ostří nože; dokonce si vypomáhá falešnými nebo umně zkreslenými informacemi, aby vyslala zprávy, které mají vyburcovat, provokovat a zraňovat. Již několikrát jsem zdůrazňoval potřebu „odzbrojit“ komunikaci, očistit ji od agresivity. Nikdy se totiž nevyplácí redukovat realitu na slogany. Počínaje televizními talk show a konče slovními válkami na sociálních sítích, všichni registrujeme hrozbu, že převládne paradigma konkurence, protikladů, vůle ovládat a vlastnit a manipulovat veřejným míněním.   Existuje také další znepokojivý jev: to, co bychom mohli nazvat „programovaným rozptylováním pozornosti“ prostřednictvím digitálních systémů, které tím, že si nás profilují podle logiky trhu, mění naše vnímání reality. Tak se stává, že jsme často bezmocnými svědky jakési atomizace zájmů, což nakonec podkopává základy našeho bytí jako společenství, naši schopnost spolupracovat pro společné dobro, naslouchat si navzájem a chápat důvody toho druhého. Zdá se tedy, že označit někoho za „nepřítele“, proti němuž se lze verbálně vymezit, je k vlastnímu prosazení nezbytné. A když se nám druhý stane „nepřítelem“, když zatemníme jeho tvář a důstojnost, abychom se mu mohli vysmívat a zesměšňovat ho, ztrácíme i možnost vytvářet naději. Jak nás učil P. Tonino Bello, všechny konflikty „nacházejí své kořeny v tom, že mizí tváře“. Této logice se nemůžeme poddat.   Doufat není ve skutečnosti vůbec snadné. Georges Bernanos řekl, že „doufají jen ti, kdo měli odvahu zbavit se iluzí a lží, v nichž nacházeli jistotu a které falešně považovali za naději. Naděje je riziko, které je třeba podstoupit. Je to riziko všech rizik.“ Naděje je skrytá ctnost, houževnatá a trpělivá. Pro křesťany však naděje není nepovinnou volbou, ale nevyhnutelnou podmínkou. Jak připomněl Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi, naděje není pasivní optimismus, ale naopak „performativní“ ctnost, která je schopna měnit život: „Kdo má naději, žije odlišně; byl mu dán nový život“ (č. 2).S pokorou obhájit naději, kterou v sobě máme  V prvním Petrově listu (3,15-16) nacházíme obdivuhodnou syntézu, v níž je naděje dána do souvislosti s křesťanským svědectvím a komunikací: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu  a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností.“ Rád bych se zastavil u tří poselství, která můžeme z těchto slov vyvodit.   „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu“; naděje křesťanů má svou tvář, tvář vzkříšeného Pána. Jeho příslib, že bude stále s námi, nám skrze dar Ducha Svatého umožňuje doufat i proti veškeré naději a vidět skrytou dobrotu, i když se zdá, že je vše ztraceno.   Druhé poselství nás vyzývá, abychom byli připraveni vysvětlit naději, která je v nás. Zajímavé je, že apoštol nás vyzývá, abychom se obhájili „před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje“. Křesťané nejsou v první řadě těmi, kdo „mluví“ o Bohu, ale těmi, kdo jsou obrazem krásy jeho lásky  a nového způsobu prožívání všeho. Je to žitá láska, která provokuje k otázce a vyžaduje odpověď: Proč tak žijete? Proč jste takoví?   Ve výroku svatého Petra nakonec nacházíme ještě třetí poselství: na tuto otázku je třeba odpovídat „s jemností a skromností“. Komunikace křesťanů – ale řekl bych i komunikace obecně – by měla být protkána jemností a blízkostí; jako rozhovor společníků na cestě. To byla metoda největšího komunikátora všech dob, Ježíše Nazaretského, který na cestě vedl dialog se dvěma emauzskými učedníky a zapaloval jejich srdce tím, jak vykládal události ve světle Písma.   Proto sním o komunikaci, která z nás dokáže učinit společníky na cestě s tolika našimi bratry a sestrami, aby v nich v tak těžkých časech znovu zažehla naději. Komunikaci, která dokáže promlouvat  k srdci, vzbuzovat nikoli vášnivé reakce obrany a hněvu, ale postoje otevřenosti a přátelství; která se dokáže zaměřit na krásu a naději i v těch zdánlivě nejzoufalejších situacích; která dokáže vyvolat angažovanost, empatii a zájem o druhé. Takovou komunikaci, která nám pomáhá „uznat důstojnost každé lidské bytosti a společně pečovat o náš společný domov“.   Sním o komunikaci, která neprodává iluze ani obavy, ale dokáže dávat důvody k naději. Martin Luther King řekl: „Pokud mohu někomu pomoci, když jdu kolem, pokud mohu někoho povzbudit slovem nebo písní… pak můj život nebude marný.“ Abychom toho dosáhli, musíme se léčit z „nemoci“ chtít vyniknout a soustředit se na sebe a vyhýbat se riziku, že budeme mluvit jeden přes druhého. Dobrý komunikátor dbá na to, aby ti, kdo poslouchají, čtou nebo se dívají, mohli být zapojeni, mohli být nablízku, mohli najít to nejlepší ze sebe a vstoupit s těmito postoji do vyprávěných příběhů. Taková komunikace nám pomáhá stávat se „poutníky naděje“, jak uvádí motto Jubilea.Doufat společně  Naděje je vždy komunitární projekt. Zamysleme se na chvíli nad velikostí poselství tohoto roku milosti: jsme zváni všichni – opravdu všichni! –, abychom začali znovu, abychom dovolili Bohu, aby nás pozvedl, aby nás objal a zahrnul milosrdenstvím. V tom všem se prolíná osobní i komunitární rozměr. Vydáváme se na cestu společně, putujeme s tolika bratry a sestrami a společně procházíme Svatou bránou.   Jubileum má mnoho sociálních důsledků. Pomysleme například na zprávu o milosrdenství a naději pro ty, kdo žijí ve vězeních, nebo na výzvu k blízkosti a něžnosti vůči těm, kdo trpí a nacházejí se na okraji.   Jubileum nám připomíná, že ti, kdo se stanou tvůrci pokoje, „budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). A tak nám otevírá naději, upozorňuje nás na potřebu pozorné, jemné a reflexivní komunikace, schopné ukazovat cesty dialogu. Proto vás povzbuzuji, abyste objevovali a vyprávěli mnohé příběhy dobra ukryté v záhybech zpráv; abyste napodobovali zlatokopy, kteří neúnavně prosívají písek a hledají drobné zlaté zrnko. Je dobré tato semínka naděje nacházet a dávat o nich vědět. Pomáhá to světu, aby byl o něco méně hluchý k volání těch nejmenších, o něco méně lhostejný, o něco méně uzavřený. Buďte vždy schopni nacházet jiskřičky dobra, které nám umožňují doufat. Tato komunikace může pomoci tkát společenství, abychom se cítili méně osamělí, abychom znovu objevili důležitost toho, že kráčíme společně.Nezapomínat na srdce  Drazí bratři a sestry, tváří v tvář závratným výdobytkům techniky vás vyzývám, abyste pečovali o své srdce, tedy o svůj vnitřní život. Co to znamená? Naznačím vám několik cest.   Buďte mírní a nikdy nezapomínejte na tvář druhého; promlouvejte k srdcím žen a mužů, v jejichž službách konáte svou práci.   Nedovolte, aby se vaše komunikace řídila instinktivními reakcemi. Vždycky zasévejte naději, i když je to těžké, i když to něco stojí, i když se zdá, že to nepřináší ovoce. Snažte se praktikovat komunikaci, která může uzdravovat rány našeho lidství. Dávejte prostor důvěře srdce, které jako tenká, ale odolná květina nepodléhá ničivým vlivům života, ale rozkvétá a roste na místech nejméně očekávaných: v naději matek, které se každý den modlí, aby se jejich synové vrátili ze zákopů válečného konfliktu; v naději otců, kteří s velkým rizikem a překážkami migrují za lepší budoucností; v naději dětí, které si dokážou hrát, smát se a věřit v život i uprostřed válečných trosek a na nuzných cestách chudinských čtvrtí.   Buďte svědky a podporovateli komunikace bez nepřátelství, pomáhejte šířit kulturu péče, budovat mosty a bořit viditelné i neviditelné zdi naší doby. Vyprávějte příběhy prodchnuté nadějí, berte si  k srdci náš společný osud a společně pište příběh naší budoucnosti.   To vše můžete a můžeme dělat s Boží milostí, kterou nám Jubileum pomáhá přijímat v hojnosti.  Za to se modlím a žehnám každému z vás a vaší práci.Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 24. ledna 2025, v den památky svatého Františka SaleskéhoFRANTIŠEK 2025-06-01 09:55:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-26-09-45-00/Ve čtvrtek 24. dubna jsme odvysílali zádušní mši svatou za papeže Františka z olomoucké katedrály svatého Václava, následující den z pražské katedrály svatých Víta, Václava a Vojtěcha. Rekviem za Františka v královéhradecké  katedrále Svatého Ducha vedl v úterý biskup Jan Vokál, který před nástupem do čela rodné diecéze na jaře 2011 působil dvě dekády jako vatikánský úředník. Jeho promluvu vám předkládáme v plném znění. Natočil ji náš redaktor v Hradci Králové Martin Weisbauer.    2025-04-26 09:45:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-20-06-50-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-20 06:50:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-19-06-50-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-19 06:50:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-18-06-50-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-18 06:50:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-17-06-20-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-17 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-16-06-20-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-16 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-15-06-20-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-15 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-14-06-20-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-14 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-13-06-50-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-13 06:50:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-12-06-50-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-12 06:50:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-11-06-20-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-11 06:20:00https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2025-04-10-06-20-00/V postní době čteme z katechezí papeže Františka o naději z let 2016–2017.2025-04-10 06:20:00