Před deseti lety zemřela matka Tereza

Matka Tereza přišla na svět jako Agnes neboli Anežka. Stalo se to 27. srpna roku 1910 ve městě Skopje v dnešní Makedonii. Pocházela z albánské rodiny jménem Bojaxhiu. Příbuzní jí obvykle přezdívali „Gonxha“, to znamená něco jako „Poupě“ nebo „Poupátko“.

V osmnácti letech se doslechla, že v indickém regionu Bengálsko působí kongregace sester Naší Paní z Lorety. Tato kongregace měla svůj mateřinec, řekli bychom „hlavní stan“, v irském Dublinu. Agnes tedy napsala do Dublinu a zakrátko obdržela kladnou odpověď. 25. září 1928 – ve věku čerstvých 18 let – odjíždí do Irska. Zde stráví jen dva měsíce a 1. prosince téhož roku odjíždí do Indie, konkrétně do Kalkaty. Odsud pak byla v lednu 1929 poslána do Dardžilingu v podhůří Himalájí, kde měla její kongregace klášter s noviciátem. Tam také přijala při takzvané obláčce řeholní jméno Tereza.

24. ledna roku 1931 složila první, takzvané časné řeholní sliby a její nadřízení ji poslali zpět do Kalkaty, kde vedla kongregace střední školu. Matka Tereza si doplnila potřebné pedagogické vzdělání a začala na této koleji učit dějepis a zeměpis. Její nadřízení s ní byli spokojeni,a tak jí svěřili vedení bengálské části této střední školy. Krom toho měla na starosti kongregaci indických řeholnic jménem Dcery svaté Anny. V Kalkatě takto působila dvanáct let. Roku 1937 skládala věčné řeholní sliby.

V září 1946 se matka Tereza vydala na cestu do kláštera v Dardžilingu, aby zde absolvovala duchovní cvičení. Cestovala vlakem, a při této cestě se setkala přímo s nejchudšími a nejhůře trpícími lidmi – na nádražích, na ulicích, ale i na skládkách. Při těchto duchovních cvičeních se pak rozhodla definitivně, že chce žít mimo klášter, mezi nejchudšími lidmi na ulici a pomáhat jim v jejich největší bídě.

V únoru 1948 se obrací na papeže Pia XII. se žádostí, aby matka Tereza mohla opustit svůj klášter i svou kongregaci. V dubnu dostává souhlasnou odpověď. 16. srpna téhož roku odchází matka Tereza z kláštera kongregace Naši Paní z Lorety a odjíždí do Patny, kde společenství Sestry lékařky a misionářky matky Dengelové vedlo ošetřovatelské kurzy. Zde se čtyři měsíce věnovala studiu zdravotnictví, aby mohla pečovat o nemocné.

Do Kalkaty se vrátila v prosinci roku 1948, jako první den svého působení si zvolila 25. prosinec, tedy Vánoce – den, kdy křesťanství slaví to, že se Bůh stal člověkem a narodil se ve světě uprostřed lidské bídy. Pronajala si chatrč v jednom z kalkatských slumů a začala v ní učit zdejší děti číst a psát. Krom toho se věnovala i těm nejubožejším – chudákům a nemocným, kteří žili na ulici, živili se odpadky a žebrali o trochu jídla. Nemocné, které našla na ulici, odnášela do nemocnic, kde pro ně vyžadovala péči, což nebylo samozřejmé a čehož nebylo snadné dosáhnout.

Na počátku roku 1949 se k ní připojila jedna z jejích bývalých žákyň z řádové koleje, tehdy pětadvacetileté indické děvče jménem Subašini Dasová. Matka Tereza jí dala dva měsíce na rozmyšlenou a na zkušenou a 19. března ji definitivně přijala jako svou spolupracovnici. Subašini přijala nové jméno – Anežka; tedy rodné jméno matky Terezy. Postupně přibývaly další spolupracovnice, v lednu následujícího roku jich bylo již deset. Tehdy z popudu arcibiskupa Periera sepsala stanovy nové kongregace a poslala je ke schválení do Říma. 7. října byla nová kongregace schválena, a tak vznikly „Misionářky lásky“.

V Kalkatě vzniká první velké dílo – takzvaný Nirmal Hridej, což v překladu znamená „Místo neposkvrněného srdce“. Byl to vlastně předchůdce dnešních hospiců – dům pro umírající. Matka Tereza a její sestry obcházely Kalkatu a umírající lidi z ulic a skládek, bezprizorné nevyléčitelně nemocné, odnášely právě do tohoto domu, kde se jim snažily ulehčit poslední dny a hodiny života. I když už těmto lidem nemohly zachránit život, mohly jim alespoň na jeho poslední okamžiky vrátit lidskou důstojnost.

Tento nový dům vznikl v bývalém útulku pro poutníky u chrámu hindské bohyně Kálí, a tamní brahmáni a vůbec kalkatští hinduisté velmi ostře protestovali proti tomu, aby v blízkosti jejich posvátných míst působila katolická organizace, byť charitativní. Měli totiž obavy z proselytismu. Jeden z čelných politických představitelů Kalkaty se veřejně zavázal, že dosáhne toho, aby byly sestry misionářky lásky donuceny ze svého působiště odejít. Než tak udělal, navštívil však dům Nirmal Hridej. Po návratu prohlásil: „Slíbil jsem, že přinutím ty řeholnice odejít, a také svůj slib splním, ovšem pod jednou podmínkou: že vaše ženy, sestry a dcery půjdou dělat její práci.“ Dům působí na svém místě dosud.

Roku 1965 tato kongregace získala definitivní papežské schválení a mohla tak působit po celém světě. První řeholní dům byl založen téhož roku v Korokote ve Venezuele. Následovalo Kolombo na Srí Lance, Řím, Tabora v Tanzánii, Burke v Austrálii a jordánský Ammán. Ještě před pádem Východního bloku se matce Tereze podařilo získat souhlas s působením v Sovětském svazu a dalších komunistických zemích. Moskevský dům byl otevřen roku 1988. V současnosti má kongregace misionářek lásky přibližně čtyři tisíce řeholnic ve čtyřech stech šedesáti osmi domech po celém světě. V Praze 6 vede útulek pro bezdomovce.

Roku 1990, ve věku osmdesáti let, po několika srdečních příhodách, na své místo rezignovala. Vzápětí však byla znovu jednohlasně zvolena a tuto volbu přijala. Podruhé se vedení kongregace zřekla o sedm let později a 13. března 1997 byla zvolena nová generální představená, sestra Nirmala Džoši. Půl roku poté, 5. září 1997, matka Tereza ve věku sedmaosmdesáti let zemřela.

Není zde prostor vyjmenovávat všechny ceny a čestné doktoráty, kterých se jí dostalo. Za zmínku jistě stojí Nobelova cena míru, která jí byla udělena 17. října 1979. Při této příležitosti také pronesla známá slova o potratu, který nazvala nejhorší válkou současného světa, jelikož je to válka, kterou vede matka proti vlastnímu dítěti. Indie jí udělila nejvyšší státní vyznamenání – Bhjarat radna neboli indický skvost. Tento řád pověsila matka Tereza na sochu Panny Marie v kalkatském řádovém domě. Snad největším oceněním, které se matce Tereze dostalo, byla beatifikace – 19. října 2003 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou.

V pátek 31. srpna jsme osobnosti blahoslavené matky Terezy věnovali pořad Všimli jsme si. Reprízu zařazujeme v pátek 7. září v 0.05, můžete si jej také poslechnout v našem audioarchivu.