Odjíždíme za uprchlíky - chcete-li, přečtěte si proč

Schválně, čím člověk vytvoří větší užitek - poctivou novinářskou prací, jejímž výsledkem jsou informace ovlivňující rozhodování posluchačů, anebo se věnovat přímo pomoci na místě? Je to asi neměřitelné, protože na obou stranách jsou zřejmá jasná pozitiva. Když jsem před pěti roky doprovázel tým charitních dobrovolníků do povodněmi zasaženého Libereckého kraje, nejprve jsem pracoval jako jeden z nich a teprve potom jsem začal natáčet; do zpracování materiálu jsem se ovšem pustil ještě v době, kdy ostatní osazenstvo pokračovalo ve vyklízení a vysoušení. Kde jsem byl potřebnější - při čištění zatopených zahrádek na břehu klesající Nisy anebo při přípravě pořadu, který o situaci a možnosti pomoci informoval širší publikum?

Úplně jednoznačná odpověď asi neexistuje, ale zdá se, že rozhodnutí věnovat se své práci nebylo v ten moment vyloženě chybné. Jinak by tomu bylo v případě, že by v onom Bílém Kostele nad Nisou vše záviselo právě na dobrovolnících; ti byli ve skutečnosti doplněním dobře fungujícího záchranářského aparátu, což neznamená, že by jejich role byla podřadná - soukolí pomoci však bezvadně fungovalo a - jak se zdálo - mou výraznější podporu mohlo dostat rychlým zpracováním nahraného materiálu.

Tím nechci naznačit, že bychom nynější situaci vyhodnotili tak, že se to bez nás neobejde. Vnímáme ale - i s ohledem na informace, které od přímých aktérů dostáváme - že v tuto chvíli opravdu nejvíce užitku přineseme na místě, zvláště když nepřijedeme s prázdnou. A ani snad neodjedeme - prožitou zkušenost uplatníme ve své práci, přičemž stále platí, že až na výjimky kvalifikovaný novinář je nejužitečnější tím, když pracuje jako novinář (obdobně i lékař či humanitární pracovník). Máme ověřené informace o tom, že na místě je nedostatek lidí a některých věcí, a dále víme, že veřejné autority mnohdy neplní roli, kterou by plnit měly - to je hlavní rozdíl oproti zmíněnému Libereckému kraji. Samozřejmě je nám jasné, co by se stalo, kdybychom nikam nejeli - v zásadě nic, nějak by se to zvládalo, tak jako dosud a jako i po našem odjezdu. I tak jsme s ohledem na situaci přesvědčeni o významu takové mise, byť je z hlediska celku nepatrná.

Nepohlížíme na celou migrační záležitost růžovými brýlemi a vnímáme ji jako závažnou zkoušku pro evropskou politiku, společnost i kulturu. Neznáme jednoduché a bezbolestné řešení tohoto problému a nejsou nám cizí různé obavy. Myslíme si však, že lidé na útěku si zaslouží veškerou pomoc, aby netrpěli hladem, žízní, zimou či nebezpečím, ať jsou jejich pohnutky jakékoli. Samozřejmě je legitimní tyto motivy a všechny další okolnosti zjišťovat a vyhodnocovat, to ale až poté, co se utečenci dostanou z polí a cest. Svou aktivitou nezaujímáme žádné politické stanovisko a chápeme, že se nemusí každému líbit. Říkáme však, že pokud je opravdu naše evropská kulturní tradice křesťanská, jak rádi tvrdí obránci různých národů, pak jí sám Kristus určil vstřícnost k potřebným lidem. Děkujeme!

Filip Breindl

a kolegové Pavel Šaněk, Mariana Ambrožová, Terezie Breindlová, Pavel Kunčar a Jakub Marek.