21. srpen 1968 ve vzpomínkách lidí z Proglasu
U příležitosti 50 let od začátku okupace Československa vám nabízíme autentické vzpomínky našich pracovníků a spolupracovníků.
Otec Martin Holík:
Já vzpomínám, jak jsme nesměli jít ani do sámošky nakoupit, protože na Kotlářské na křižovatce s Kounicovou (tenkrát Leninova) byl přímý pohled na tzv. Rohlík, – budovu (zakřivený půdorys) velitelství východního vojenského okryhu, kde stála spousta tanků; hlavně některých mířily přímo na nás. Nedá se zapomenout skřípavý zvuk ocelových pásů tanku po kočičích hlavách – dlažebních kostkách. A jak pak byly odřené.
Doma jsme bez dechu sledovali ÖRF – rakouskou televizi, která vytvale přenášela záběry, zejména z Prahy, a komentáře excelentního odborníka Huga Portische. Tatínek uměl dobře německy.
Doma jsme bez dechu sledovali ÖRF – rakouskou televizi, která vytvale přenášela záběry, zejména z Prahy, a komentáře excelentního odborníka Huga Portische. Tatínek uměl dobře německy.
Anna Macková:
Právě před padesáti lety jsem stála na plném nám. Svobody, kde se tvořily skupiny kolem šťastných majitelů tranzistoráků a poslouchali jsme vysílání rozhlasu. Mnoho z nás mělo plné oči slzí, ale jiní pilně vylepovaly výzvy. V tomto dni jsem měla pocit, že se vracím do dětství a bála se, zda zase tatínka nezavřou...
Magda Hauserová:
Já byla v té době v Káhiře v Egyptě. Táta tam pracoval jako expert OSN. Bylo mi 14 let. Chodila jsem do sportovního oddílu skokanů do vody. Ráno mi arabští kamarádi oznámili, že je u nás válka. Naivně jsem se ptala, jestli k nám vtrhli Němci, prý Rusové – nemohla jsem to pobrat. Rusové??? Naši bratři? Spojenci? Mí rodiče se totiž doma o politice nebavili, takže jsem věřila tomu, co nás učili ve škole. Bylo to hrozné – v noci jsme poslouchali rádio, dokonce i tam se dala chytit Praha. Táta měl strach, že ho odvolají domů – v tom případě bychom se nevrátili. Hodně krajanů tenkrát emigrovalo. Byla jsem zoufalá, že bych se už neviděla s rodinou, kamarády a hlavně babičkou, která mě vychovala... Naštěstí na tátu zapomněli a odvolali ho až po dalších 4 letech. Já se mohla vrátit domů – na anglickou střední školu mě stát nepustil, abych nechytila imperialistické móresy... Po návratu domů jsem zjistila, že emigravali naši skautští náčelníci a tím skončila i má skautská kariéra.
Helena Horáková:
Vzpomínám na celkovou atmosféru vyděšených dospělých a babiček, jak se všichni báli, že bude 3. světová válka...ten rachot letadel a tanků byl děsivý. Vyděšené děti, plné strachu...beznaděj a obavy.
Tak mně teda bylo 6 a půl roku, byl jsem s rodiči a sestrou na dovolené v Beskydech, pobývali jsme ve vypůjčené chatce nedaleko Dobré u Frýdku. Pamatuji se, že jsem se v noci vzbudil, rodiče i sestra (o 9 let starší) byli uplakaní a poslouchali rádio. Pak si pamatuji tanky, projížděly Dobrou od Těšína směrem na Frýdek a Ostravu. Tatínek mě vzal na okraj obce, odkud jsme je pozorovali. Zničené silnice, vyvrácené stožáry, nefungovalo zásobování. Maminka chtěla jet domů. Táta řekl, že nejezdí ani vlaky, ani autobusy a všude jsou tanky – kam chce jet? Další sestra měla čerstvě po svatbě, se švagrem prožili okupaci přímo v centru Ostravy. Nějakým způsobem jsme se nakonec do Ostravy dopravili, ale vím, že obchody zůstaly zavřené, nebylo pečivo...
Po týdnu jsem šel poprvé do školy, ředitel nás, prvňáčky, vítal slovy: "Tak to si, děti, budete dobře pamatovat, kdy jste šly do 1. třídy...".
Za fotografie z okupovaného Brna ze srpna 1968 děkujeme Milanu Šárkovi.