Svátek
Svátek slaví sv. Kornélius a Cyprián, sv. Robert Bellarmino, sv. Hildegarda z Bingenu
Svatý Kornelius a svatý Cyprián
O tvrdosti pronásledování křesťanů za vlády císaře Decia (249–251) svědčí i fakt, že po mučednické smrti papeže Fabiana (20. ledna 250) se římská církevní obec odvážila zvolit jeho nástupce až v březnu následujícího roku. Stal se jím právě svatý Kornélius (Cornelius). Z jeho listů je patrné, že se ani tehdy nepodařilo křesťanství v Římě zlikvidovat – působilo zde 46 kněží, 7 jáhnů a podjáhnů, 44 akolytů a 56 exorcistů.
Jedním z největších problémů, s nimiž se musel vypořádat, byl spor o to, zda mají být znovu přijati do církve ti, kdo se během pronásledování Krista zřekli. Papež Kornélius zastával smířlivější postoj, proto proti němu vystoupil rigoroznější Novatianus, který se dokonce dal zvolit vzdoropapežem.
Po Deciově smrti na podzim roku 251 se Kornéliovi podařilo svolat synod. Na něm byl Novatianus se svými stoupenci odsouzen a bylo rozhodnuto, že ti, kdo zapřeli víru, se mohou po příslušném pokání vrátit do církve.
Roku 253 za vlády císaře Treboniana Galla vypuklo nové povstání. Papež Kornélius byl vypovězen z Říma a zemřel v červnu téhož roku v Centuricellae (dnes Civitavecchia).
Ve sporu s Novatianem a jeho stoupenci byl pro papeže Kornélia jedním z největších stoupenců kartaginský biskup Cyprián. Sám pocházel z pohanské rodiny, křesťanem se stal v 35 letech. Sám o své konverzi píše:
»Když jsem byl ještě uprostřed temné noci, zdálo se mi krajně obtížné a namáhavé vykonat to, co mi nabízelo Boží milosrdenství… Byl jsem spoután mnoha chybami svého minulého života; nevěřil jsem, že bych z nich mohl být vysvobozen a stále jsem následoval neřesti a upřednostňoval své špatné tužby… Potom však s pomocí vody znovuzrození byla smyta bída mého předešlého života; v mém srdci se rozlilo svrchované světlo; druhé zrození ve mně obnovilo zcela novou existenci. Podivuhodně jsem tedy začal rozptylovat každou pochybnost… Pochopil jsem jasně, že bylo zcela pozemské to, co ve mně žilo dříve, když jsem otročil tělesným neřestem, ale bylo naopak božské a nebeské to, co ve mně Duch svatý nyní zrodil« (List Donatovi, 3–4)
Svatý Cyprián je jedním z málo známých, ovšem paradoxně často citovaných a parafrázovaných teologů. Právě v jeho díle nacházíme jednoznačně formulovanou nauku o církvi, která byla později mnohokrát zpracovávána – a často napadána: »Církev je jedna jediná, založená na Petrovi. Kdo opouští Petrův stolec, na kterém je založena Církev, mýlí se, pokud si myslí, že zůstává v Církvi.« (O katolické jednotě církve 4)
»Mimo Církev není spásy.« (Epistola 4,4 a 73,21)
»Nemůže mít Boha za Otce ten, kdo nemá Církev za matku.« (O katolické jednotě církve 4)
»Je jeden jediný Bůh, jeden jediný Kristus, jedna jediná je jeho Církev, jediná víra, jediný křesťanský lid, spjatý ve zdravé jednotě pojítkem svornosti: nelze oddělovat to, co je svou přirozeností jedno.« (O katolické jednotě církve 23)
A uvažme, že tato slova nebyla napsána, jak se mnozí bez znalostí historie a teologie domnívají, v době „pompézní nádhery mocenské církevní organizace“, „sepětí trůnu a oltáře“, „světského panování prelátů“, a jak vůbec ještě znějí různá ohraná klišé, nýbrž v časech krvavého pronásledování křesťanů. Tomu padl za oběť i svatý Cyprián – za Valerianova pronásledování byl zatčen a 14. září 258 popraven.
Svatý Robert Bellarmin/o se narodil 4. října 1542 v toskánském Montepulcianu. V 18 letech vstoupil do tovaryšstva Ježíšova. Studoval v Římě, Florencii a Padově. Roku 1569 odešel do Lovaně, kde byl také vysvěcen na kněze a působil zde několik let jako vysoce ceněný kazatel.
Papež Řehoř XIII. ho v roce 1576 povolal do Říma, kde v dalších letech působil jako profesor kontroverzní teologie na Collegium Romanum, dnešní Gregoriáně. Nával na jeho přednášky byl nepředstavitelný. Z tohoto vyučování vzniklo později Bellarminovo nejslavnější dílo, jeho „Disputace o sporných otázkách křesťanské víry“. Tento spis proti heretikům oné doby patří k nejskvělejším výtvorům církevního písemnictví vůbec. V roce 1597 uveřejnil Robert Bellarmin svůj „Malý katechismus pro lid“, který dosáhl 400 vydání a byl přeložen do 60 jazyků; v Itálii se používá ještě dnes. Téhož roku byl jmenován poradcem Svatého oficia a o dva roky později se stal kardinálem.
V letech 1602–1605 působil jako arcibiskup v Capui. Při konkláve r. 1605 byl jedním z možných kandidátů na papežský stolec. Hrál smírčí roli v aféře Galilea Galileiho, s nímž se přátelsky stýkal. Dalšího konkláve se zúčastnil v únoru roku 1621 (vítězně z něj vyšel Řehoř XV.) již jako vážně nemocný. Zemřel téhož roku 17. října. Roku 1923 byl prohlášen za blahoslaveného, 1930 byl kanonizován a rok poté získal titul »učitel církve«.
Svatá Hildegarda z Bingenu (16. září 1098 – 17. září 1179) byla německá křesťanská mystička, přírodovědkyně, lékařka, hudební skladatelka a spisovatelka, členka benediktinského řádu a zakladatelka kláštera na Rupertsbergu u Bingenu.
Hildegarda pocházela z urozené rodiny z Bermersheimu u Alzey v Porýní-Falcu. Od dětských let mívala božská vidění. V osmi letech ji rodiče dali do péče kláštera sv. Disiboda u Bingenu, kde se také ve svých 38 letech stala abatyší. Úřad převzala po smrti své předchůdkyně a učitelky Jutty ze Sponheimu, která Hildegardu podporovala a nabádala, aby se svých vidění nebála. Ta v té době ještě nabyla na intenzitě a Hildegarda o nich začala psát.
Během života založila dva nové kláštery. Se svým kázáním procestovala mnoho míst v Německu i jinde v Evropě. Zemřela v požehnaném věku 81 let v Rupertsbergu.
V katolické církvi je považovaná za svatou, koncem 16. století byla zapsaná do oficiálního seznamu svatých. Dne 10. května 2012 papež Benedikt XVI. rozšířil liturgický kult úcty na všeobecnou církev. V neděli 7. října 2012, v den zahájení 13. všeobecného zasedání biskupského synodu na téma „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“, prohlásil Benedikt XVI. Hildegardu z Bingen společně se svatým Janem z Ávily za učitele církve.
(Zdroj: Wikipedie)