Když jsem v roce 1996 nastupoval do rádia, tušil jsem, že to bude zajímavá práce, a moje očekávání se vrchovatě naplnilo. V jednom okamžiku opravuji ucpaný záchod, za chvíli vyměňuji toner v tiskárně a ve stejnou chvíli už třeba musím startovat agregát, protože vypadl proud. Vzápětí zjistím, že pod příliš vrtícím se moderátorem praskla židle. K tomu všemu starost o pětici šikovných příslužbáků, na něž teď, když ve státě končí povinnost základní vojenské služby a s ní i civilní služba, budu vždy vzpomínat. Ve společenství Proglasu jsem opravdu rád. Zároveň musím přiznat, že co mne nejvíce těší, je návrat domů k mým pěti dětem a milované ženě Lidušce. Bez jejich podpory bych tuto práci opravdu dělat nemohl. A co mám ještě rád? Volejbal, lyžování a posezení s přáteli u dobrého moku.