Autorem myšlenky na den je badatel Boris Cvek (*1976) působící na Katedře buněčné biologie a genetiky na olomoucké univerzitě. Specializuje se na ubikvitin-proteazomový systém jako cíl protinádorové terapie. Od září roku 2003 do konce roku 2008 vydával literární časopis Téma, dostupný volně na internetu a zaměřený na klasickou světovou literaturu. Publicistické články Borise Cveka uveřejňují Britské listy, Hospodářské noviny, Respekt, Přítomnost, Mladá fronta, Lidové noviny, Literární noviny či Kulturní magazín A2. Ve své dramatické a básnické tvorbě se inspiruje antikou. Svůj základní postoj k české literatuře a své přihlášení se ke goethovskému konceptu Die Weltliteratur publikoval v internetovém literárním časopise Dobrá adresa v lednu 2009 (Česká a světová literatura: Zpět za Goethem?). Je členem American Association for the Advancement of Science a také American Chemical Society. Svou hlavní odbornou vizi (antabus jako levný a efektivní lék proti rakovině) uskutečňuje ve spolupráci s harvardským profesorem V. P. Sukhatmem a společností GlobalCures (Boston, USA), která vznikla za účelem podpory klinických testů léčiv, jež jsou nepatentovatelná.

Dušičky

Smrt je vlastně jediný důvod pro nesmrtelnost. Kdybychom byli nesmrtelní, nemělo by v nekonečném běhu pojídání, kálení, sexu, množení a dýchání nic nějaký nadpozemský smysl. Smrt, jak trefně vystihl ve své analýze lidského života třeba Heidegger, který život nazval "bytím k smrti", klade zásadní otázku: Je pouhý pomíjivý mžik lidského života všechno, co se toho, kdo ten život žije, týká, nebo je cosi nad smrtí, co nás živé spojuje s těmi, kdo už zemřeli, i s těmi, kdo tu budou žít, až my se budeme rozkládat v zemi?

Lidská společnost je od nepaměti chápána jako kladná odpověď na tuto otázku, jako společenství dějin, které jdou odněkud někam a v nichž má přítomnost teprve svůj smysl. Z hlediska unikátní individuality každého z nás je ovšem i tak smrt poslední slovo. Na druhou stranu už Hérodotos ukázal velice výmluvně, že partikulární dějiny jednotlivých národů a sebepojetí lidí v jejich kulturách je něco, co je časově a prostorově omezeno, co je pouze jakousi představou, kterou produkuje daná společnost tím, že existuje pospolu a definuje svou identitu. Smrt se týká ovšem i společností, idejí a kultur. Vládne všemu pozemskému.

Má-li být něco, co je vskutku a ne jen přeneseně silnější než smrt, musí to být něco nepochopitelného, zcela nadlidského, absolutního. Křesťanství v tomto duchu mluví o smrti Boha na kříži, o záchraně každého jednotlivce pro nepředstavitelné mystérium života věčného. A právě o tom jsou "Dušičky", ne jen o našich blízkých zemřelých, ale o tom, že nad smrtí zvítězila absolutní láska. Možná je to naivní a absurdní, ale možná tento svět není ve své hloubi tak cynický a plochý, jak se nám lidem z naší omezené zkušenosti zdá. "Kéž by nebyl!" Tak si možná někdo povzdychne. A já se stále častěji ptám: Jak lze poznat, že takový není, nebo naopak je? A stále více se kloním k tomu, že jde o to, jak se člověk dívá a jak prožívá, nikoli o to, že někdy někdo něco dokáže či ukáže. Bůh se nedobývá, ale vchází pouze do otevřených dveří.